Jak jsem podepsala první flatshare agreement..

Kde jsme to skončili? No jo, hned po prvním dnu. Tolik se toho mezitím stalo, že mám pocit, že už jsem tu snad měsíc. Ale nejsem, protože kdybych tu byla měsíc, tak bych snad viděla Westminster už i jinak, než oknem vlaku mířícího z Charing Cross do Blackheath, kde momentálně přebývám. Věci už mi lehce splývají, neboť už jsem stihla domů přinést i první londýnskou opici, ztratit se nebo znovu nastoupit do špatného vlaku (o půlnoci ale fakt nechceš ani jedno), vidět svůj první rugby zápas (jo, vážně první  a asi ne poslední - hru zatím nechápu, ale kouká se na to moc dobře:)), vidět ho v nefalšované britské hospodě s nefalšovanými přistěhovalci, projít se po mostě zničeném  Voldemortovými příznivci,  nechat se okouzlit Chinatownem a taky najít místo, kde bych měla příštích 6 měsíců bydlet. Takže to byl docela úspěšný týden.

Než jsem ale dovolila sama sobě začít naplno užívat, co tohle neuvěřitelný město nabízí, potřebovala jsem najít bydlení. Hledat bydlení ve městě, které neznáte, ve čtvrti, kterou neznáte, a ve státě, jehož zákony neznáte, je trochu frustrující. Naštěstí se mi to povedlo hned třetí den pobytu. Ale musím říct, že si vlastně nejsem vůbec jistá, nakolik je to dobrej kšeft;) Ale to nechám na svém budoucím já, to už si s tím bude umět poradit;)

Věci šly každopádně rychle. I když tomu ve středu ráno, den po příletu, nic moc nenasvědčovalo, především pak moje nasazení pro věc,  neboť lehká deprese, úzkost a dezorientace v prostředí z prvního dne vydržely až do rána a celé dopoledne jsem se cítila jaksi ochromeně a doléhala na mě otázka "A co mám teď jako dělat?". Ostatně od teď už jsem neměla žádné plány, přišel onen zmiňovaný black box. Jsem tu a musím najít bydlení. Ale jak? A kde? S kým? Postupně jsem se vyburcovala k odepisování na inzeráty, které jakžtakž splňovaly moje požadavky a bylo jasné, že musím vypadnout ven, trochu to rozdýchat a podívat se po té mojí vyhlídnuté čtvrti - blízko do centra i do práce. Podařily se mi domluvit hned dvě prohlídky a vyrazila jsem do Whitechapelu.

Jestli máte pocit, že jste o Whitechapelu už někdy slyšeli, pak nejspíš díky jednomu slavnému obyvateli - Jacku Rozparovači! Jack the Ripper byl sériový vrah, který řádil právě tady koncem 19. století. Za oběti si vybíral prostitutky, které žily a pracovaly v oblastech východního Londýna. Východní Londýn byl totiž onen dickensovský svět plný chuďasů a podle odhadů bylo v roce 1888 ve Whitechapelu 1200 prostitutek z nejnižších sociálních vrstev. To už je docela dost, ne?

Dorset Street "The worst street in London"

Tak tady budu bydlet už o tomhle Halloweenu. Možná bych mohla jít za viktoriánskou šlapku..

Modří již vědí, že míra chudoby se tu za to jedno století o mnoho nezměnila. Stále je to nejchudší oblast široko daleko a navíc je hojně obydlená imigranty. Dle statistik etnikum bílé zde je zastoupeno ve 24,4 %, asijské 49,8 % a černé 4,4 %. Průměrný věk je 30 let. A když píšu asijské,  především jsou to Bangladéžané, Pákistánci a Indové. Ve skutečnosti jich je v oblasti, kde budu bydlet, nejspíš ještě trochu více, neboť Whitechapel je docela velký a řekla bych, že například kolem Mile End bude trochu víc, řekněme, Evropanů.  

Vsuvka - Upřímně se taky lehce neorientuji v korektních výrazech pro všechna ta etnika tady žijící. Ostatně například už jenom obyčejné a zde běžně používané "Black" mi nejde přes pusu. Je vidět, že jsem takové nedochůdče země s homogenním obyvatelstvem a kulturou a v multikulti se pohybuji poměrně neohrabaně. Já totiž neříkám cikán, ale Rom, a taky neříkám černej, ale afro-whatever. Přehnaně korektní? Možná jsem do jisté míry stejně blbá a extrémní jako oni všeználci v internetových diskuzích na téma běženců. A oba extrémy vyvěrají ze stejné věci, jsme čistí teoretici bez jakékoliv návaznosti na realitu. Tak jsem zvědavá, kam se časem posunu ve svém multikulti nazírání - Konec vsuvky.

No asi si dokážete představit, jak jsem čuměla, když jsem vylezla ve Whitechapelu z metra rovnou na zrovna probíhající trh, chlapi v sukních, zahalené ženské, spousta muslimských krámů všude kolem, pach ryb. No prostě děsně dodgy, děsně mimo moji představu o Londýně, která se zrcadlí v Blackheath a celém Greenwich,  neboť jsou to krásné britské pohádkové oblasti s milióny malými roztomilými až venkovskými krámečky jeden vedle druhého s usměvavou obsluhou a přestřelenými cenami. A já jsem tady a co to tady sakra dělám. Šok, ano, byla jsem regulérně v šoku. Taky jsem měla hlad a náladu sednout si do nějaké hezké britské příjemné kavárničky. Žádná tam nebyla. Zato široko daleko nebyl nikdo bez sarongu, místo kavárniček byla řada krámů s levným evropským oblečením pochybné kvality, místo carrot cake byly výlohy naplněné šíleně barevnými sladkostmi, který nevím, jak se jmenují, natož z čeho to je vyrobené. Ale fajn, to je pouze prvotní krok do neznáma, bude v pohodě! Předem jsem si chytře na Foursquare vyhlídla nějaké "authentic food", abych se hned po příjezdu dostala do nálady. Až v té "restauraci" jsem pochopila, co "authentic" opravdu znamená. Dala jsem si kuřecí Biryani a musím říct, že to bylo dobré.. a levné. A taky mi ten pán přidal salát a pak mi donesl ještě na ochutnání něco z červené čočky. Takže za mě ok. Ale na kafe už jsem šla radši do místního Mekáče, protože pro začátek už toho na mě bylo trochu moc.  Pak už jsem vyrazila na první prohlídku.

Blackheath

Whitechapel, If you know what I mean..

 
Jestli v něco doufám, tak že něco tak příšerného už nikdy neuvidím. Už ten barák byl krize. Lidi v něm taky.  A ten byt byl proste WTFWTFWTFISTHIS?!?!? Neuvěřitelný bordel, všude, všude! Borec z realitky mě uklidňoval, že to uklidí, než se nastěhuji. Ale on tam někdo normálně bydlel!! A bylo jich hned několik. A nekecám, jeden z nich zrovna zvracel na záchodě! OMG! Pusťte mě ven! Pak jsem viděla další byt, byl o poznání lepší, ale furt to bylo fakt hrozný. Vypozorováno: nejhorší jsou byty, kde bydlí samí kluci, to je prostě děs. Což se bohužel občas nedozvíte, dokud se na to místo netrmácíte, neboť na webu je napsáno 2 females, 1 male, vy tam přijdete a zjistíte, že tam ve skutečnosti bydlí 4 males a je to sakra vidět.  A taky na těch fotkách to vždycky vypadá lépe, než jaké to ve skutečnosti je. Ale člověk se rychle naučí nebýt moc příjemný a pátrat po informacích, jinak přijdete o spoustu času.

První pokoj, který připadal v úvahu, jsem viděla třetí den. Obývaný holkama. Furt to bylo trochu neosobní a lehce zabordelený, ale oproti těm předchozím hrůzám jsem byla ochotná to akceptovat. Do momentu než se otevřely hlavní dveře a já se těšila, že se seznámím s potencionální spolubydlící, a místo toho si to do bytu napochodoval borec afro-whatever (no řekněte, jak by znělo "černej borec"?!? Asi jinak než "Black guy"? Jazyk je krásnej, no ne?) a zalez do jednoho z pokojů. Čumím na holku z realitky - "He's just friend". Hm, jak dlouho tam asi friend už bydlí. No nic, bylo to fakt ucházející a hezká ulice, nechala jsem si otevřená vrátka. Dokonce mi slečna do druhého dne sehnala i skříň, o kterou jsem žádala. Ale ještě ten den jsem měla prohlídku v mém novém pokoji. Viděla jsem všechny spolubydlící, neboť oni chtěli vidět mě - nejlepší znamení! A pak si mě vybrali! Ideál to není, ale to asi za tyhle peníze v téhle oblasti nebude nikdy. Budu žít s Brity (alespoň zatím, Ben, pravý Londýňan - raritka, se možná bude již brzy stěhovat) a mám podepsanou smlouvu, která by pro český právní systém byl totální výsměch a to včetně toho kusu papíru, který má stvrzovat, že jsem zaplatila nehorázný deposit. Ale říkám si, že když to podepsali Britové, tak snad vědí, co dělají. 

Pak jsem šla šťastná na welcome drink s jedním kolegou. Bylo to fajn, konečně nějaká trochu známá duše. Bydlí ve stejné ulici a ukázal mi místní "bílé" podniky. Slavila jsem ten svůj nový pokoj, takže jsem si dala celkem do nosu. Jedu zpět do Blackheath, vystoupím z vlaku, nasadím autopilota a štráduju si to na pokoj, který je tak 5 minut chůze od nádraží. Bohužel autopilot tentokrát totálně selhal. Nalepila jsem se na jednu slečnu z vlaku, co šla mým směrem, protože ve dvou se to v noci lépe táhne. Co už ale můj autopilot nezaregistroval bylo, že slečna bydlí někde jinde než já. Než jsem si uvědomila, že jsem v jiné ulici, už jsem šla dobrých 10 minut. Zpět se mi nechtělo a moje matné vzpomínky mi naznačovaly, že jsem nejspíš zahnula o ulici dřív. GPS tentokrát nepomohla, protože jsem měla úplně vybitý mobil. Hm, tak to stočím doleva a musím tam hned být. No, ve skutečnosti jsem zahnula o ulici dál, takže jsem měla stočit doprava. Hezky jsem se prošla a na pokoj dorazila až tak o půl druhé ráno.  A řeknu vám, to na tomhle městě nenávidím zatím ze všeho nejvíc,  že je tak strašně snadné se ztratit nebo nastoupit do špatného vlaku jedoucího kdovíkam. Ale s tím se hádám musí občas počítat. Kor, když vám ten večer ten cider tak chutná.. a vlastně si za to můžete sami.. a stejně je to pokaždé děsný zoufalství... 

No, závěrem myslím, že to ve Whitechapelu nebude zas tak zlý. On si mě tam totiž nikdo moc nevšímá. Ten, kdo blbě čumí, jsem já. A musím říct, že mám pocit, že si celkem rychle zvykám. Dokonce jsem si už dovolila vyfotit ty ryby na trhu. Borough market to není, ale má to svoje kouzlo a asi si tam tu krevetu jednou koupím. A obecně se východní Londýn začíná zvedat, především díky hipsterům, kteří se hodně zdržují kolem Brick lane a Shoreditch, tam budu snad mít to svoje vysněný kafíčko a nedělní brunch a jsem tam za 20 minut pěšky. Takže jsem pozitivní. Ostatně, vždyť to, čeho jsem se bála nejvíc, mám už za sebou. A teď mám regulérní londýnskou dovolenou!

Vlastně docela dobrý, ne?

Jinak myslím, že jsem se do Londýna asi nejspíš zamilovala. Zatím je to platonické, ale o to hezčí. Tedy je to vztah z mé strany trochu schizofrenní. Odpoledne ho bláznivě miluju, k večeru ho občas nenávidím (hlavně v neznámé ulici). Proto publikuji především ráno:) Ale pak mu stejně vždycky odpustím. A povídal mi jeden Jihoafričan, že po patnácti letech se tu cítí stále jako na líbánkách. Ale o tom zase jindy. 

Tak zase ahoj

Lucia


PS: Díky tomuhle příspěvku jsem objevila nový seriál. Natočen pod hlavičkou BBC, Ripper street, znáte? Doufám, že bude dost scary, abych se večer bála vyjít z domu:)))  Takže pokud máte rádi viktoriánskou Anglii, pak neváhejte, vypadá to zajímavě.

PS2: A abych totiž nekecala, když jsem tam byla už tak popáté, objevila jsem tam i tu britskou hezkou extramaličkou hipsterskou předraženou kavárničku. Takže super! Už jenom proto, že do práce to mám pěšky 20 minut a honosím se postcodem E1:) A snad budou ti spolubydlící fajn, opravdická samota totiž dokáže být sem tam dost nepříjemná.