Za 16 dní odlétám do Londýna. Uf, už to mám vážně za pár.
Odlétám za prácí, kterou jsem si tady pár let vysnívala. Řekněme od mých
jedenácti, kdy se mnou puberta začala parádně mávat a v televizi běželo Beverly
Hills. Věděla jsem, že bych jednoho krásného dne chtěla pracovat někde v
zahraničí (Ženeva se tvářila obzvláště intelektuálně), že bych měla být ta
managerka anebo něco jako blondýna z Londýna, rozumíš - Get the London look! A
tak je to tu. A stihla jsem to před třicítkou! Victory! Mám ještě pár let v rezervě,
než dosáhnu hranice, kdy je ještě možno plodit potomstvo s IQ nad 80. Je to fakt v Londýně a na blondýně zapracuju
již zítra u kadeřnice. A co víc, nebudu
ani vařit kafe, ani ukládat sklenice s mincemeatem
z pásu do krabice, ale moje pracovní role se skutečně "pyšní" slovem manager, Yay!
Zde bych chtěla
svůj pobyt v Londýně zmapovat. Od začátku až kam mi moje osoba dovolí. Tzn. že
můžu blogovat ještě za pět let nebo ještě za celých pět příspěvků, než na to
pod náporem nové práce, zábavy, smutku a kdovíčeho zanevřu. Teď bych mohla
napsat, že doufám, že to třeba pomůže dalším, kteří se pro takovouhle změnu rozhodnou,
ale nenapíšu, neboť důvody jsou mnohem více sobecké. Chci zde zničit svůj pesimismus!
Představuju si to
následovně. Kdo mě zná, ten ví, že spíš než sluničko-kytička-písnička jsem
cynik-pesimista level pro advanced. Nicméně
jsem vcelku racionální osoba a snažím se s tím bojovat, neboť si uvědomuju, že
občas vidím věci horší, než ve skutečnosti jsou, a lidi zákeřnější, než ve
skutečnosti jsou (čímž je paradoxně očekávám chytřejší, než ve skutečnosti jsou).
Tady hodlám před odletem sepsat všechny svoje obavy a strachy z celého mého
přesunu do Londýna a postupně je budu, pevně doufám!, vyvracet.. Protože jestli
ne, tak se ukáže, že jsem ve skutečnosti realista.. A to by bylo pro svět zdrcující..
Aby to nebylo jenom o tom špatném,
příjdou i věci, na které se velice opatrně těším. A tam zas budu doufat, že
spíš než vyvracet je budu potvrzovat. Tak si je hlavně příliš neidealizovat, jenom
trochu, aby bylo na co se těšit, ale aby mě pak jejich skutečná podoba
nesemlela. (Sledujte s jakou jistotou hovořím o chmurách a jak opatrně
našlapuju kolem potencionálních radostí, jak k motýlovi na květu).
 |
| Tak stará a stejně mě furt baví.. |
U toho budu
nejspíš jen tak mimochodem povídat něco o Londýně, co je třeba před takovým
přesunem zařídit, co je třeba udělat po příjezdu. Jak to všechno prožívám, jak
to všechno vypadá, protože chci zase začít trochu víc fotit, a tak vůbec to bude
asi všehochuť dle momentální nálady, neboť vytvářet něco koncepčně dopředu mi
nikdy moc nešlo (neříkejte to moji budoucí šefový) a seberealizace a tvorba by
neměly být svázané víc, než je nutné. Trochu teď totiž váhám nad celkovým pojetím, jestli jít cestou plytčí a humornější nebo hlubší a osobnější.
Ideálně něco mezi, ale to bude asi nejtěžší varianta. Tak uvidíme.
Takže se těšte,
již brzy příjde povídání o tom, jak ještě nebydlím v Londýně, jak se učím
rychle rozhodovat a o chmuře č. 1 jménem Garry. A dáme k tomu i nějakou radost.
Třeba ty nový blonďatý vlasy, to bude určitě každýho zajímat.
Tak zatím
Lucia
Lucia
0 komentářů:
Okomentovat