Jak bych byla bývala krutopřísně hustá..

Název tohohle poněkud delšího příspěvku jsem vymyslela už v letadle. Měl vypovídat o tom, jak je pro Středoevropana strašně snadné se sbalit a odjet do jiného EU státu, především pak v kontextu s dnešními uprchlíky, kteří do svého nového domova jdou po vlastních nohou, číhá na ně kupa nástrah a především je nikdo nezval. Oproti tomu si jedna Češka nastoupí do letadla, její největší boj je o to, které tričko si vezme, a s kterým se bude muset rozloučit, na hranici ukáže jakousi knížečku, která stvrzuje její evropsko-křesťanskou morálku a hupky dupky do postýlky, kterou si s dostatečným předstihem zarezervovala díky těm internetům a moderní technologii. Chvála bohu za ni. A uprchlíci jsou kontext, který je třeba vnímat a připomínat si ho, aby člověka osvobodil od nánosu kulturního balastu - tedy věcí a situací, ve kterých by průměrný Evropan měl nejspíš trochu trpět.  A teď mělo přijít trochu sluníčkových řečí o tom, jak je vlastně všechno jednoduché a jak bych byla bývala krutopřísně hustá ještě před třeba dvěma roky, kdy Evropou ještě neprocházela dálnice běženců a že vlastně jelikož nemám žádné fyzické překážky, což je pravda, tak jediné překážky jsou v mojí hlavě a ty musí přece každý umět racionálně překonat. Jenže pak jsem z toho letadla vystoupila. A salva pocitů, které mě zasáhly, vlastně už před nástupem do něj, a které jsem se nejspíš snažila utlumit právě skrze výše zmíněnou racionalizaci, odsunula utrpení běženců na druhou.. nebo spíš desátou.. kolej. Tedy ne hned, hezky postupně. Ale vezmeme to postupně.

Ráno jsem dobalila všechny věci, oblíkla se a vyrazila s K. na letiště. Loučení smutné, jak už to u loučení bývá. Pasová kontrola, poslední zamávání, zahnutí za roh, nikdo, ale vůbec nikdo blízký v dohledu a mě polilo horko. Zmocnila se mě tak silná úzkost, že se těžko popisuje. Já, jenom já, jedu do 8mil města! Myslím, že až tam mi skutečně došlo, do čeho jsem se to právě pustila. Naštěstí v tu chvíli zavolala kamarádka a dřív než jsem stačila propuknout v hysterický pláč, který by mi pokryl tváře černými struhami smutku, rozuměj rozpatlanou řasenkou, jsem se uklidnila. Trapně jsem si před nástupem do letadla připomínala film Wild s Reese Witherspoon a jak ona přece úplně sama se štábem v zádech zvládla projít tou divočinou. Tak já přece zvládnu Londýn. Pak jsem taky přemýšlela nad uprchlíky a taky jsem si přečetla článek v British Airways magazínu Highlife o Donu Pedrovi, který imigroval do Miami v roce 1962 po revoluci na Kubě. A jak to měl hrozně těžké jako všichni Kubánci, kteří tam onehdy odcestovali. U pokojů k pronájmu visely cedule "No pets, no Cubans". Btw v Miami najdete místo, kterému se říká Little Havana, prý je to super (zase ten marketing). A taky mi K. při loučení řekl, že musím být silná. A já budu! Nejsem Syřan ani Kubánec. Jsem přece Evropan! A můžu se kdykoliv vrátit, odkud jsem přišla. 

Takže jsem se uklidnila, plná elánu vystoupila z letadla a běžela si pro kufr. Až tam jsem zjistila, že ten kufr je těžkej jako prase! (Na letiště jsem ho já totiž netlačila). A že venku je sluníčko a teplíčko. A já mám místo kufru dobře živený sele, na zádech další kousek, notes v ruce a na sobě ten zpropadenej zimní kabát, kolem krku šálu a v kapse čepici. Aby toho nebylo málo, ještě jsem si nutně musela v ručičce nést ten děsně tlustý časopis o designu, co měli v Praze u gatu zadara, neboť je fakt zajímavý a jsou v něm moc hezký obrázky. A než jsem s tím kufrem, batohem, v kabátě, v šále (kousek vedle mě stála u pasové kontroly holka v letních šatech a svetříku!) doplazila do haly, kde jsem se mohla převléknout,  byla jsem totálně zpocená a moje snaha okouzlit hned první den celý Londýn přišla totálně vniveč! No nic, svlékla jsem, co se dalo, přezula se a vyrazila na metro. Celkem bez problému jsem vše našla, cedule jasné, v pohodě si koupila Oyster, nabila na 10 liber, to musí dneska přece stačit, a vyrazila do centra. 

Plán byl jasný. Co nejdříve ukořistit UK simkartu, abych mohla zavolat nějaké Jane kvůli strašně levnému pokoji asi tak 10 minut od práce. Podle výsledku buď hodit kufry do úschovny, nebo se jet podívat na pokoj. Předem jsem si to všechno vygooglila, of course, lehce jsem si popletla ulice a s kufrem se natahala trochu víc, než by bylo nutné, ale simka byla, prohlídka na večer domluvena a kufry v úschovně. Další kroky vedly do Argosu, což je místní krám s elektrem. Potřebovala jsem konvertor do zásuvky, neboť Britové mají prostě jiné zásuvky. Než jsem odjela, tak jsem si samozřejmě zjistila, že je to něco jako plug converter adapter, nebo prostě tak něco, ale očekávala jsem, že to bude ten člověk v elektru dobře vědět, základní věc, s tím se musí setkávat furt. No, přijdu tam. Jdu k pokladně, tam ženská a s nějakým nejspíš rusko-ukrajinským přízvukem mi povídá: "Did you do a research?". Cože? Až po chvíli jsem pochopila. V místnosti byla řada tabletů, v kterých jste si měli najít zboží, které chcete, objednat ho, přistoupit k pokladně a pronést kouzelné slovíčko, které označuje vaši objednávku, a jediný úkol osoby za kasou je donést zboží. K tomu totiž zřejmě nepotřebujete vůbec žádnou inteligenci. Hm, ok. Vytahuji kabel a snažím se ji vysvětlit, co potřebuji. Ona mi furt říká, že musím dělat research. Tak dělám to, co už jsem dělala v Čechách, jako ten debil zkouším všechny kombinace converter+ plug+ electric+ whateverholyshitjesus...až se k něčemu jmeném travel něco, už zas nevím co, dopracujeme. Říkám ji, že to chci nejdřív vidět, jestli je to skutečně ono. Ona že to nejde, že to musím zaplatit, že to nemůže rozdělat, ale že když to nebude ono, tak to můžu hned vrátit. No. Tak to samozřejmě byl převodník z UK do EU, ne z EU do UK, takže to nebylo ono. Tak ji to vracím, ona mi vrací peníze, čas utíká a jdeme dělat další research. Pak už se ale naštěstí trefíme a já vítězoslavně odcházím se schopností nabíjet mobil, notebook, fenovat si vlasy a tak. 

Střih! Pret a Manger, capuccino na stole. Ouu jeeee.. Jsem hustá a těžce nad věcí! To zvládnu! Jdu se porozhlédnout kolem a udělat pár fotek. Po padesáti metrech mě osloví borec, Brit, a snaží se mi udat nejvíc nejlepší den s mojí kamarádkou v jejich salónu - šampaňský, pedikůra, make-up, hairstyle a focení jak z fashion magazínu. Jsem zvědavá, přece "fotím", tak ho nechám mluvit, abych se dozvěděla něco o "konkurenci". A taky konečně s někým hovořím, všichni jsou tak přátelští, to je skvělé, on je tak milý. 50 liber, no to ses zbláznil, teď jsem se přistěhovala. "Výborná nabídka, takové štěstí hned první den, to se nestává". Nechci být nevrlá hned po příjezdu, nechci být ten nedůvěřivý Čecháček a chci si povídat. 30 liber? Ne, nepřichází v úvahu. Je k nezastavení, každé moje "ne" přináší další záplavu argumentů. Koupila jsem ten jeho zpropadenej den za 20 liber po asi půl hodině přemlouvání. A to ani nemám kamarádku, kterou bych tam vzala, a vlastně to vůbec nechci! No to jsem debil!!! Nesmím si povídat s cizími lidmi na ulici! Nesmím si povídat s cizími lidmi na ulici! Abych se za sebe nemusela stydět! 

No dobře, co už, holt jsem trochu emočně rozhozená, nakoupím něco k jídlu a vyrážím na vlak ke Garrymu. Vlak chytám, jedu, super. Na místě je to trochu do kopce a já jsem unavená. Ke všemu mě ještě čeká ta prohlídka, kam mi cesta zabere 45 minut a mám to jen tak tak, když stihnu check-in hned po šesté. Hledám ten dům, nemůžu to najít. Volám Garrymu, nebere mi to. Volám podruhé, píšu sms, volám ještě asi třikrát, nebere. Tahám ten blbej kufr od dveří ke dveřím a hledám ten barák. Najdu barák, aspoň něco. Garry stále nebere telefon. Panikařím, děsně panikařím, ale stále jednám. Najdu dům, vylezu do asi třetího patra, klepu. Ticho. Uaaaaaaaaa. Zvoním, zvoním podruhé. Kroky! Slyším kroky! Díky, díky, díky! Garry otvírá dveře, je skoro půl sedmé. Byl ve sprše a neslyšel telefon. Ne zrovna takticky ho trochu kárám hned u dveří, on kárá mě, poněvadž očekával, že během dne zavolám. Já očekávala check-in v šest. Holt špatná komunikace, jak už to tak bývá. Odhodila jsem ten příšernej kufr, prohodila s Garrym pár slov, naházela do sebe něco k jídlu a ještě totálně vyklepaná, za tmy, jsem si to zamířila na prohlídku. 

Cesta vlakem naštěstí jenom s jedním přestupem. Piece of cake přece! No, to bych ale nesměla omylem nastoupit do blbýho vlaku, který mě odvezl zpátky, odkud jsem přijela ke Garrymu. A to jsem se na nástupišti ptala. No, asi chápete, že po zážitku s Garrym, v první den v Londýně a za tmy úplně nechcete ještě nastoupit do vlaku a tam zjistit, že nevíte, kam jede.  Zase chvíle zoufalství. Naštěstí máme technologie! Citymapper, skvěla nejlepší aplikace, která vám v Londýně najde cestu odkudkoliv kamkoliv. Když jsem zjistila, kam že to vlastně jedu, byla jsem schopná odvodit, že musím změnit cílovou stanici a jít tam z druhé strany. Nacvakat do appky a šup, jednoduše metrem za pár minut. Pak ještě pár minut s gps a mapou a jsem tam. Pokoj chci! Ale paní si mě nevybrala, jak mi dneska sdělila, měla tam samozřejmě davy lidí za ty prachy a krásný kutloch. Zpět už jsem jela podle původně naplánované trasy. Musela jsem si dobít Oyster, protože s tou cestou navíc mi to nakonec samozřejmě nestačilo. Přijela jsem na pokoj, zničená a trochu v depresi. K. mi po telefonu trochu zvednul náladu. Ostatně, až na pár drobných karambolů to všechno krásně klaplo a vlastně to byl vcelku úspěšný první den. Tak ještě že máme ty internety a já vám to můžu povyprávět, člověk se pak cítí maličko více doma. 

No nic, je tu nový den. Je zamračený. Ale to nevadí, mám deštník. Jdu domlouvat další prohlídky a doufat, že brzy najdu místečko, kde bych se mohla aspoň maličko příjemně zabydlet. Vždyť jsem vlastně v pohodě, "No pets, No Czechs" jsem ještě nikde neviděla. Ale je to krásný rým!

Tak ahoj!

Lucia

PS: Časem doházím i nějaké opravdové fotky. Zatím jenom instagramuju, protože na postproces není čas.