Jak jsem si nadělila severní Itálii III.

Na kratší tratě jsem volila klasické regionální vlaky nebo autobusy. Fungují stejně jako v ČR. Cena je vždy stejná, takže nemusíte přemýšlet dopředu a můžete si dovolit být spontánní. Jediné, co nesmíte zapomenout, je cvaknout si lístek před nástupem do vlaku. Takže jsem pondělní speciální výlet rozhodovala až na místě dle momentální nálady a počasí. Kdo četl příspěvek z dubna ví, že můj původní plán, kam v Itálii zamířit, byl trochu jiný. Z Venice jsem měla původně namířeno do Bologni. Ovšem z více zdrojů jsem slyšela, že tam vlastně není nic moc k vidění a tak jsem se rozhodla raději pro Veronu. A taky jsem pár týdnů před odjezdem náhodně narazila na fotku z Cinque Terre a rozhodla se, že pokud právě počasí dovolí a já nebudu po víkendu totálně utahaná, rozhodně se tam musím podívat!

Z Florence do Cinque Terre se dá dostat poměrně snadno právě regionálním vlakem přes Pisu. Cesta trvá dvě hoďky a můžete najít vlaky, které jedou přímo do La Spezia a pak chytit motoráček do Riomaggiore, nebo si musíte přestoupit v Pise. Rozhodovala jsem se mezi komfortním přímým vlakem, nebo přestupem s tím, že bych se zaběhla mrknout na šikmou věž. Ovšem zaslechla jsem, že Pisa jako taková je vlastně docela nudné městečko a krom věže tam toho moc není. Protože jsem chtěla v Cinque Terre strávit pokud možno maximum času, Pisu jsem přeskočila a viděla půlku věže jenom z vlaku - tož hezká, to zase jo. Každopádně jsem tedy v neděli večer nastavila budík, protože předpověď pro La Spezia vypadala slibně. Po probuzení bylo venku skutečně slunečno, takže jsem obula boty a vyrazila na nádraží. 

Výhledy z vlaku jsou působivé

Kolem jedenácté už jsem byla v Riomaggiore, což je první vesnice v Cinque Terre. CT je skalnatá pobřežní oblast, zahrnuje celkem 5 barevných a malebných vesniček terasovitě postavených na skalnatých útesech. Mezi jednotlivými vesnicemi se můžete pohybovat motorákem, lodí nebo po vyznačených trasách, které  slibují nádherné pochody. Ty jsem si bohužel z časových důvodů dovolit nemohla, tak jsem zvolila loď. A dobře jsem udělala, bylo to super. Hned po výstupu z vlaku se mi otevřel přenádherný výhled z útesu. 

 Vesnička byla krásná. Riomaggiore jsem zahájila klasicky - sklenka Prosecca a focaccia

Jaj, to byla pohodička

. Slunce začínalo pálit a ulice byly tak akorát plné. Foťák nešlo odložit. Zamířila jsem k moři a našla onu zmiňovanou loď, o které jsem ovšem do té doby nevěděla. Bylo to skvělé překvapení a vyřešilo to moje dilema, které z vesnic navštívit. Takhle jsem mohla vidět z moře skoro všechny, až na poslední Monterosso, neboť jsem se rozhodla zajet do Vernazzy, která je dle průvodců asi nejkrásnější. Těžko říct, já si zamilovala Riomaggiore, ale nejspíš proto, že to bylo první místo, které jsem viděla, a vyrazilo mi dech. Ve Vernazze se dalo i ošplouchnout v moři, lidé se koupali na útesech. Já se nakonec rozhodla jenom svlažit utahané nohy a odpočívat na skalách, jak ještěrka vyhřívající se na slunci.

Riomaggiore

Manarola

Manarola

Corniglia

Vernazza

La Spezia

Na cestě zpět mi samozřejmě ujel motorák před nosem, poněvadž většina automatů na lístky nefungovala, a další byl zpožděný, takže mi ujel můj přímák do Florence. Ale protože jsem věděla, že není radno spoléhat se na poslední vlaky, protože jízdní řády se tu prostě moc nenosí, měla jsem v záloze ještě poslední přestupní vlak. Do Florence jsem tedy přijela trochu později, ale tentokrát připravená na noční život! Ejhle, v pondělí večer se tu ale zrovna dvakrát nepaří. Nedělní atmosféra byla ta tam, navíc se přihnal lehký déšť. Přesto jsem se rozhodla, že si tu skleničku Prosecca zasloužím, takže jsem našla malý bar v jakési pasáži, kde se dalo sedět venku a přitom nemoknout. Už při objednávání mi přišlo trochu divné, že se mě holčina zeptala, jestli jsem si jistá, že nechci panáka. Hmm, vypadám, že ho potřebuji? Pak jsem to uviděla. Na baru stáli dva kluci a právě se chystali vypít něco, co vypadalo vlastně tak trochu jedovatě. Shots zářící všemi barvami. Vedle pomeranč namočen v čemsi modrém, posypaný kokosem a navrch špetka chilli omáčky. Dali jsme se do řeči a zjistila jsem, že tihle dva Američani mají speciální Florence To-Do List a tohle místo, Eby's bar, je na tomhle seznamu. Jste-li ve Florenci, musíte si dát panáka u Ebyho. Eby vypadá totálně jako Einstein.

Po menu se neptejte. Řekněte mu, co byste rádi - něco sladkého, silného, hořkého? Máte rádi jahody, čokoládu, skořici, chilli, banán? Eby vám prostě něco namíchá. A je to pecka. Za ty dva dny jsem pár panáčků ochutnala. Ale největší dojem na mě udělalo Tornádo. To je prostě masakr! 

Pak už jsem valila na byt, protože jsem ráno měla booknuté vstupenky do Uffizi. Ale byl to skvělý den!