Druhý den ráno,
poté, co jsem otevřela okenici (zbožňuji ty jejich okenice, dopřejí vám absolutní tmu, jenom to vstávání na budík je pak trochu kruté), jsem s radostí zjistila, že venku je modro!
Vyrazili jsme tedy na obhlídku města. Naše bytná nám poradila, že nahoře ze
zámku je krásný výhled na město. Nasadili jsme tedy směr zámek, cestou dali
ranní kávu s mlékem a brioche a už si to pádili. V tuto chvíli už jsem začala
značně pociťovat radost z toho, jak skvěle jsem si zabalila, neboť jsem
strávila celý den s batohem na zádech a ono se to neproneslo! Byla jsem
na sebe hrdá, umím cestovat na lehko! Každopádně to mašírujeme na zámek,
chystáme se do prvních schodů, když v ten moment se proti nám vyřítí běžec. A
hned za ním další a další... a další, desítky, stovky a tisíce běžců. Konečně
si všímám těch cedulí hlásících dnešní Verona maraton. Abyste tomu rozuměli.
Podle G. je Verona malé kouzelné městečko. Většinou prázdné a pohádkové. Tak
prázdné skutečně nebylo. Nebylo to ani Piccadilly, ale cílová rovinka s obří
nafukovací bránou hned vedle kolosea, to je prostě pech. Na druhou stranu, kdo
to má!
 |
| Výhled ze zámku |
Verona je každopádně skutečně kouzelná. I narvaná zpocenými maratonci.
Piazza Ebre je jedno z nejhezčích náměstí, které jsem viděla. Není náhodou, že
centrum města je památka UNESCO. Můžete zde najít spoustu dochovaných římských památek. A samozřejmě také Juliin balkón, který přetéká turisty. Když už nic,
alespoň vybrali dobový dům. Oželela jsem zamávání do kamery na balkóně a za
ušetřených 10 éček si radši dala aperitivo (to se dá i před obědem!).
 |
| Piazza Ebre |
Pak už jsme to tedy zamířili na koloseum.
Velkolepá krásně dochovaná stavba, kde se stále pořádají společenské akce -
koncerty, divadla atd. To už začalo lehce poprchávat a já i přes déšť měla
potřebu sehnat mi opalovací krém, neboť jsem se ve Venice tak trochu za ten
jeden den spálila. A bylo to oněch osudných pár minut zdržení před pozdním
obědem, které mi nadělily kroupy přímo do hlavy. Strhla se totiž bouře
nevídaná. Slejvák, jaký jsem už dlouho neviděla, a ano, kroupy. Zapomněla jsem rovněž nasadit batohu pláštěnku, tak mi to všechno tak trochu zvlhlo. Nejhorší věta ever! Tolik ke slunné
italské dovolené.
Totálně promoklí jsme doběhli do pizzérie, nalili do sebe
víno, dali si excelentní pizzu a pak už nás spěšně vyhazovali, protože siesta,
vážení. Tady se prostě odpoledne zavírá a na večeři před sedmou vážně nechoďte,
nikdo tam nebude. Běžte raději na aperitivo. Poslední prohlídka centra, už bez
deště, poslední sklenička Aperol Spritz, já vím, co si teď už nejspíš říkáte, říkám si to taky, poslední pohled na dochovanou mozaiku. Mimochodem pokud budete ve Veroně u kostela Santa Anastasia
vezměte to tou uličkou, tou maličkatou, po levé straně kostela. Dojdete k
přenádherné římské vile s atriem, kterou jsme neminuli jenom náhodou díky
milému místnímu.
 |
| Santa Anastasia |
 |
| Přesně tam v rohu je ta ulička |
 |
A pak už šupky dupky na nádraží a rozloučení s G., který se vracel do Trieste do pracovního koloběhu, kdežto já jsem nasedla na rychlovlak do Florence, což je tady podle mě nejrychlejší a nejlevnější způsob dopravy. Z Verony do Florence ze dvě hodinky a 30 Euro, když bookujete s předstihem, parádička.
Po příjezdu do
Florence už bylo zase slunečno. Dorazila jsem po šesté v neděli večer, ale můj
airbnb check-in byl až po deváté. Vyrazila jsem tedy do centra, abych stihla nějaké
to světlo u Katedrály Santa Maria del Fiore. Cestou jsem narazila tady na toho obra!
Je přenádherná! Velkolepá! Trochu
mě překvapilo jak málo prostoru kolem ní je, je obklopena ostatními domy v poměrně
těsné blízkosti. Ostatně celá Florence mě překvapila. Když jsem dle původního
plánu sháněla ubytování přes couchsurfing, vyměnila jsem si pár řádků s jakýmsi
Luigim. Neustále mě přesvědčoval, že do Florence musím rozhodně dorazit o
víkendu kvůli nočnímu životu. Pro mě ovšem Florence byla vždy kolébkou umění.
Chtěla jsem vidět Uffizi, dell'Accademia, architekturu, kapli Medicejských,
Michelangela! Jakýpak noční život! Florence je přece hlavně o umění! Umělci totiž nejsou vůůůbec bohémové, že jo... Jak hořce jsem onu neděli večer litovala, že mám krosnu na zádech a musím se v devět cheknout na bytě. Neboť tenhle noční život vypadal skvěle! No dobře,
všichni byli krásní, mladí a styloví, což bylo něco, co se mi do té krosny už
nevešlo. Takže bych tam v těch růžových teniskách úplně nezapadala. Nicméně
jsem se pár hodin potulovala centrem, pozorovala rozesmáté tváře v úzkých
italských uličkách, poslouchala hudbu, vnímala atmosféru a bylo mi sakra dobře!
0 komentářů:
Okomentovat