Věnováno dobromyslnému..

Jaksi se to stalo, že mi poslední dvě neděle přistály na mobilu dvě velmi významné zprávy. Jedna dobrá, ta přišla dříve, a jedna špatná, ta přišla dnes. A ačkoliv jsou zdánlivě rozdílné, mají mnoho a mnoho společného. Začněme tou dobrou.

Publikovala jsem článek v Sociologickém časopise. Jakožto druhý autor. Po třech letech od první verze. Jako předloha posloužila moje magisterská diplomová práce. Podařilo se mi trefit do vod, jejichž hladina se v dnešním diskurzu příliš nečeří. A možná to není ani tak dnešním diskurzem, neboť toto téma, téma smrti, no, řekněme, že lidé mají potřebu se mu vyhýbat. Ještě o to více, jedná-li se o smrt vlastní rukou. I já se dlouhá léta bála podívat smrti do tváře. Vyrovnat se s vlastní konečností (pokud nevěříte na věci po životě) může být značně náročné. Skutečně se může zdát, že ignorovat vlastní smrtelnost je nejlepší cesta životem. Nesouhlasím. Och ano, samozřejmě se mi na mé cestě nevyhnul nihilismus, hodiny, týdny, co to povídám, roky! přešlapování nad bezvýznamností lidského počínání. Absolutní ochromenost před otázkou Proč být? Co k tomu tedy zkusit přistoupit obráceně. Proč nebýt? Nejste-li schopni významně žít, jste schopni toto žití ukončit? Já ne. Můj pud po životě je silnější než cokoliv jiného. A tak jsem se i prostřednictvím mé diplomky po letech smířila s onou bezvýznamností, s tím směšně krátkým časem, jimž nás vesmírná náhoda obdarovala, a začla jsem život vnímat jako umění. Jako když stojíte v galerii před vaším oblíbeným obrazem, nebo jako když nasloucháte oblíbené písni! Nejdříve vnímáte celek, nechávate ho na sebe působit, nechávate ho udeřit na vaše emoce ať už jsou jakékoliv - cítite se smutně při baladě, chcete tančit na skočnou. A rozhodně té baladě nevyčítáte, že vás rozesmutnila! Poté přejdete do detailu. Vnímáte jednotlivé nástroje a hudební linky, vnímáte je všechny zvlášť, slyšíte i ten falešný půltón na zobcové flétně, a pak ty hlasy zase složíte dohromady a vnímáte proud hudby jako plynoucí řeku plnou ryb, které zakončí svou pouť společným Ram Pam Pam! A pak se rozhostí ticho.. Ticho bylo před písní, ticho je po písni.. Která nemá smyslu a přesto je nádherná.. a ticho je ohlušující... Proč o tom ale hovořím. Poté, co jsem se dozvěděla o mém publikovaném článku, se ve mě rozrezonovaly nebývale šťastné tóny. Naslouchala jsem jejich melodii až jsem pochopila, že to, co mě činí šťastnou, je jednouše fakt, že tohle švitoření neskončí spolu s Ram Pam Pam.. Že moje píseň bude pokračovat v uších ostatních.. Že možná toužím po věčnosti. Obvykle si na toto lidé pořizují potomstvo. 

Dnes jsem po probuzení nalezla v telefonu další zprávu. Strejda Milan zemřel. Měl už svůj věk a zdravíčko mu už uplně nepřálo. Strejda byl a ještě chvíli bude takový kmet naší rodiny na Šumavě. Alespoň v mých očích on byl vždy hlava velké rodiny žijící v těch pár vesničkách kolem. Pamatuji si jeho sedmdesátiny. Nikdy jsem netušila, jak početnou rodinu vlastně mám. Tolik lidí se sjelo popřát mu. Vždy jsem tam ráda jezdila, vše bylo takové tradiční, vztahy se zdály být tak nevypověditelné, i přes nutně se vždy objevující interní rozbroje. Ale tyto písně dohrávají. Strejdova píseň pokračuje právě v potomcích, jsem si jistá, že tu bude vyhrávat ještě dlouhá léta. Ale je to píseň pozměněná. Rodinná linka se oslabuje, děti utíkají do měst. Stará pravidla odcházejí, nahrazují je nová. A já jsem tady, v Londýně. Sedíc nevšímaje u jednoho stolu s totálními cizinci. Neznáme svá jména, ani nevnímáme naše tváře. Máme nasazená sluchátka a nasloucháme vlastní melodii. Jsme jenom odpersonalizovaná lidská těla, příliš mnoho lidských těl na příliš malém prostoru. A má rodina je tam, na Šumavě. Vypořádávají se s odcházející generací, generací pospolitou. Aby ji nahradila generace fragmentarizovaná, lhostejná, individualizovaná.. a osamělá. Mrzí mě, že ti můj dobromyslný nejspíš nebudu moci přijet říct sbohem.. Ale tu tvoji si občas zanotuji.. dokud taktéž neutichnu..