Jak jsem si nadělila severní Itálii I.

V květnu jsem vyrazila do Itálie díky pozvání od jednoho známého z Londýna. Londýn jsem opouštěla plná očekávání a nadšení. Slunce svítilo, vál lehký vánek, co se mi nořil do vlasů a jemně si s nimi pohrával. Letadlo bylo plné a vzlétlo do prosluněných oblak. Po dvou hodinách jsme přistávali. Už sestup naznačoval ne úplně veselé italské přivítání. Křídla se nořila do šedé neproniknutelné hmoty. Taková ta beztvará oblačnost, co přišla před dlouhým časem a ještě tu dlouhý čas bude. Po výstupu z letadla na mě čekal regulérní déšť. Takový ten český, ne britský, což znamená velké kapky vydávající velký zvuk, když se tříští o betonovou runway. Hned před letištěm na mě čekal Gianluca, nasedli jsme na autobus a do hodinky byli v upršeném ale nádherném Trieste. O městě bude řeč později, neboť skrze déšť jsem z něho ten první večer stejně moc neviděla. A rozpovídám se tak jenom o té hromadě jídla a pití, které jsme ten večer zakusili.

Po krátké procházce jsme skončili ve velice příjemném a trendy podniku na aperitivu. Aperitivo není jenom sklenka něčeho dobrého. Je to také něco malého na zub. Italové chodí na Aperitivo často po práci před večeří. Údajně má kořeny na jihu země, kde je přes den takové horko, že tlačit do sebe pastu nebo pizzu před západem slunce je prakticky nemožné. A tak vznikla tradice dát si něco malého na zahnání hladu a drink. Takže jsme si tedy dali nejprve aperitivo, přestože lilo jak z konve a nejtepleji také nebylo. Dostali jsme hráškové pyré, cosi podobné hummusu a kousek ryby v těstíčku. Všechno bylo skvělé. K pití jsem vyzkoušela dvě vína. Abych vám to řádně osvětlila. Trieste je město bílého vína a především Prosecca. Přesně zde totiž naleznete tuto vinařskou oblast. Ale není to jenom Prosecco. Severní Itálie nabízí i naprosto skvělou Franciacorta, což je šumivé víno z oblasti zhruba na půl cesty mezi Milánem a Veronou. Některými srovnávána s víny ze Champagne. No, musím říct, že Franciacorta, kterou jsem ochutnala ten večer, to bylo definitivně to nejlepší šumivé víno, které jsem kdy ochutnala! Po aperitivu už jsme zamířili na pozdní večeři. Jako předkrm šunky a sýry, hlavní chod risoto s mořskými plody a grilovaný mečoun. Ke každému chodu sklenička vína na doporučení sommeliéra, který nám vybral dva Tokaje. Restaurace to byla malá a útulná. Tedy ona to nebyla restaurace, ale trattoria. To je taková lepší restaurace, jejíž jídlo by mělo být z kvalitních lokálních surovin a opravdu uvařené od začátku až do konce, jaksi ryze domácí. Tomu samozřejmě odpovídá i cena. Za tu byste se najedli i v hezké londýnské restauraci. Ouch! Marně se snažím vzpomenout, jaký byl dezert. Ale ten večer jsem měla první pistáciovou zmrzlinu, tu první z těch asi tisíce kopečků, co jsem tam spořádala. Pak už jsme to zabalili, abychom ráno vstali. Čekala nás cesta do Venice. Předpověď počasí slibovala déšť a bouřky. Ale to je život. 

Trieste Piazza Unita d'Italia

Druhý den se skutečně mračilo na všechny strany. Vlak byl zpožděný, jako ostatně všechno v Itálii. G. mi při čekání vypráví, jak znechucen je byrokratickým aparátem a neefektivností Italů, kteří si před příchodem do práce zajdou nejdřív na kávu a "brioche", kde se jsou schopní zapovídat na hoodně dlouho, takže mají zpoždění hned od božího rána. Zajímavý italský fakt o kávě - Italové pijí kávu s mlékem pouze ráno. Po obědě už si může dát cappuccino jenom a jenom turista. Po obědě se totiž pije káva malá a černá. Pije se na baru, ve stoje. V Itálii se v kavárně nevysedává. V Itálii do sebe hodíte kávu v rychlosti. Pokud se nezakecáte. Takovéhle kafe-shots jsem se naučila praktikovat rychle, pravidelně a často. 5-6 krát denně jsem naběhla do kavárny a ze euro si poručila svou dávku energie! Hodně fajn věc. No takže jsme do sebe kopli kafe a čekali na zpožděný vlak. Průvodčí si dal nejspíš po ránu cappuccino. Během cesty se mračna začala protrhávat a když jsme dorazili do Venice, sem tam vykouklo i slunce. Po hodině nebyl na obloze ani mráček a díky té hrozivé předpovědi byla Venice dokonale prázdná! Tedy na poměry, které tam normálně panují. Což znamená, že tam bylo pořád mnohem více lidí než v Pardubicích na Třídě Míru, ale mnohem méně než v Londýně na Piccadilly Circus. A byla krásná! 

  Byla jsem tam na pár hodin před mnoha a mnoha lety. Času bylo onehdy málo, takže jsem neviděla ani San Marco. Ale tentokrát jsem to viděla. A je to nádhera! 

Padlo několik dalších pistáciových, samozřejmě. A pak taky trattoria na večeři. Předkrm hřebenatka, jako hlavní jídlo místní specialita - Spaghetti Noir - špagety se sépií, které jsou, jak správně tušíte, obalené v černé omáčce, což není nic jiného než sépií inkoust. Zní to trochu divně, ale je to Yummy a určitě vyzkoušejte. Dezert klasické tiramisu. 

 

Spaghetti Noir, hřebenatky, San Marco, Aperitivo a hraskove pyré, cappuccino se shotem čokolády jak ho podávají v Trieste na Piazza Unita d'Italia, ona božská nejlepší Friancacorta, tiramisu a první pistáciová.

Pak už jsme utíkali na vlak a ujížděli do Verony. Jediná mračna nad Venice způsobil můj operátor. Neboť v rámci mého tarifu bych měla mít v Itálii úplně stejné ceny jako v UK, včetně dat. Tak data samozřejmě nefungovala, takže jsem strávila asi 2,5 hodiny telefonáty na zákaznický servis. Rozchodili to až druhý den dopoledne po dalším telefonátu, kdy jsem se konečně dovolala na někoho schopného, kdo mě odnavigoval na správné nastavení telefonu. Každopádně když jsme večer dorazili do Verony, byla již tma a řádně pršelo. Našli jsme airbnb ubytování, dali nějaké drinky v místním baru a pak už tvrdě vytuhli po náročném dni.