Jak jsem podepsala první flatshare agreement..

Kde jsme to skončili? No jo, hned po prvním dnu. Tolik se toho mezitím stalo, že mám pocit, že už jsem tu snad měsíc. Ale nejsem, protože kdybych tu byla měsíc, tak bych snad viděla Westminster už i jinak, než oknem vlaku mířícího z Charing Cross do Blackheath, kde momentálně přebývám. Věci už mi lehce splývají, neboť už jsem stihla domů přinést i první londýnskou opici, ztratit se nebo znovu nastoupit do špatného vlaku (o půlnoci ale fakt nechceš ani jedno), vidět svůj první rugby zápas (jo, vážně první  a asi ne poslední - hru zatím nechápu, ale kouká se na to moc dobře:)), vidět ho v nefalšované britské hospodě s nefalšovanými přistěhovalci, projít se po mostě zničeném  Voldemortovými příznivci,  nechat se okouzlit Chinatownem a taky najít místo, kde bych měla příštích 6 měsíců bydlet. Takže to byl docela úspěšný týden.

Než jsem ale dovolila sama sobě začít naplno užívat, co tohle neuvěřitelný město nabízí, potřebovala jsem najít bydlení. Hledat bydlení ve městě, které neznáte, ve čtvrti, kterou neznáte, a ve státě, jehož zákony neznáte, je trochu frustrující. Naštěstí se mi to povedlo hned třetí den pobytu. Ale musím říct, že si vlastně nejsem vůbec jistá, nakolik je to dobrej kšeft;) Ale to nechám na svém budoucím já, to už si s tím bude umět poradit;)

Věci šly každopádně rychle. I když tomu ve středu ráno, den po příletu, nic moc nenasvědčovalo, především pak moje nasazení pro věc,  neboť lehká deprese, úzkost a dezorientace v prostředí z prvního dne vydržely až do rána a celé dopoledne jsem se cítila jaksi ochromeně a doléhala na mě otázka "A co mám teď jako dělat?". Ostatně od teď už jsem neměla žádné plány, přišel onen zmiňovaný black box. Jsem tu a musím najít bydlení. Ale jak? A kde? S kým? Postupně jsem se vyburcovala k odepisování na inzeráty, které jakžtakž splňovaly moje požadavky a bylo jasné, že musím vypadnout ven, trochu to rozdýchat a podívat se po té mojí vyhlídnuté čtvrti - blízko do centra i do práce. Podařily se mi domluvit hned dvě prohlídky a vyrazila jsem do Whitechapelu.

Jestli máte pocit, že jste o Whitechapelu už někdy slyšeli, pak nejspíš díky jednomu slavnému obyvateli - Jacku Rozparovači! Jack the Ripper byl sériový vrah, který řádil právě tady koncem 19. století. Za oběti si vybíral prostitutky, které žily a pracovaly v oblastech východního Londýna. Východní Londýn byl totiž onen dickensovský svět plný chuďasů a podle odhadů bylo v roce 1888 ve Whitechapelu 1200 prostitutek z nejnižších sociálních vrstev. To už je docela dost, ne?

Dorset Street "The worst street in London"

Tak tady budu bydlet už o tomhle Halloweenu. Možná bych mohla jít za viktoriánskou šlapku..

Modří již vědí, že míra chudoby se tu za to jedno století o mnoho nezměnila. Stále je to nejchudší oblast široko daleko a navíc je hojně obydlená imigranty. Dle statistik etnikum bílé zde je zastoupeno ve 24,4 %, asijské 49,8 % a černé 4,4 %. Průměrný věk je 30 let. A když píšu asijské,  především jsou to Bangladéžané, Pákistánci a Indové. Ve skutečnosti jich je v oblasti, kde budu bydlet, nejspíš ještě trochu více, neboť Whitechapel je docela velký a řekla bych, že například kolem Mile End bude trochu víc, řekněme, Evropanů.  

Vsuvka - Upřímně se taky lehce neorientuji v korektních výrazech pro všechna ta etnika tady žijící. Ostatně například už jenom obyčejné a zde běžně používané "Black" mi nejde přes pusu. Je vidět, že jsem takové nedochůdče země s homogenním obyvatelstvem a kulturou a v multikulti se pohybuji poměrně neohrabaně. Já totiž neříkám cikán, ale Rom, a taky neříkám černej, ale afro-whatever. Přehnaně korektní? Možná jsem do jisté míry stejně blbá a extrémní jako oni všeználci v internetových diskuzích na téma běženců. A oba extrémy vyvěrají ze stejné věci, jsme čistí teoretici bez jakékoliv návaznosti na realitu. Tak jsem zvědavá, kam se časem posunu ve svém multikulti nazírání - Konec vsuvky.

No asi si dokážete představit, jak jsem čuměla, když jsem vylezla ve Whitechapelu z metra rovnou na zrovna probíhající trh, chlapi v sukních, zahalené ženské, spousta muslimských krámů všude kolem, pach ryb. No prostě děsně dodgy, děsně mimo moji představu o Londýně, která se zrcadlí v Blackheath a celém Greenwich,  neboť jsou to krásné britské pohádkové oblasti s milióny malými roztomilými až venkovskými krámečky jeden vedle druhého s usměvavou obsluhou a přestřelenými cenami. A já jsem tady a co to tady sakra dělám. Šok, ano, byla jsem regulérně v šoku. Taky jsem měla hlad a náladu sednout si do nějaké hezké britské příjemné kavárničky. Žádná tam nebyla. Zato široko daleko nebyl nikdo bez sarongu, místo kavárniček byla řada krámů s levným evropským oblečením pochybné kvality, místo carrot cake byly výlohy naplněné šíleně barevnými sladkostmi, který nevím, jak se jmenují, natož z čeho to je vyrobené. Ale fajn, to je pouze prvotní krok do neznáma, bude v pohodě! Předem jsem si chytře na Foursquare vyhlídla nějaké "authentic food", abych se hned po příjezdu dostala do nálady. Až v té "restauraci" jsem pochopila, co "authentic" opravdu znamená. Dala jsem si kuřecí Biryani a musím říct, že to bylo dobré.. a levné. A taky mi ten pán přidal salát a pak mi donesl ještě na ochutnání něco z červené čočky. Takže za mě ok. Ale na kafe už jsem šla radši do místního Mekáče, protože pro začátek už toho na mě bylo trochu moc.  Pak už jsem vyrazila na první prohlídku.

Blackheath

Whitechapel, If you know what I mean..

 
Jestli v něco doufám, tak že něco tak příšerného už nikdy neuvidím. Už ten barák byl krize. Lidi v něm taky.  A ten byt byl proste WTFWTFWTFISTHIS?!?!? Neuvěřitelný bordel, všude, všude! Borec z realitky mě uklidňoval, že to uklidí, než se nastěhuji. Ale on tam někdo normálně bydlel!! A bylo jich hned několik. A nekecám, jeden z nich zrovna zvracel na záchodě! OMG! Pusťte mě ven! Pak jsem viděla další byt, byl o poznání lepší, ale furt to bylo fakt hrozný. Vypozorováno: nejhorší jsou byty, kde bydlí samí kluci, to je prostě děs. Což se bohužel občas nedozvíte, dokud se na to místo netrmácíte, neboť na webu je napsáno 2 females, 1 male, vy tam přijdete a zjistíte, že tam ve skutečnosti bydlí 4 males a je to sakra vidět.  A taky na těch fotkách to vždycky vypadá lépe, než jaké to ve skutečnosti je. Ale člověk se rychle naučí nebýt moc příjemný a pátrat po informacích, jinak přijdete o spoustu času.

První pokoj, který připadal v úvahu, jsem viděla třetí den. Obývaný holkama. Furt to bylo trochu neosobní a lehce zabordelený, ale oproti těm předchozím hrůzám jsem byla ochotná to akceptovat. Do momentu než se otevřely hlavní dveře a já se těšila, že se seznámím s potencionální spolubydlící, a místo toho si to do bytu napochodoval borec afro-whatever (no řekněte, jak by znělo "černej borec"?!? Asi jinak než "Black guy"? Jazyk je krásnej, no ne?) a zalez do jednoho z pokojů. Čumím na holku z realitky - "He's just friend". Hm, jak dlouho tam asi friend už bydlí. No nic, bylo to fakt ucházející a hezká ulice, nechala jsem si otevřená vrátka. Dokonce mi slečna do druhého dne sehnala i skříň, o kterou jsem žádala. Ale ještě ten den jsem měla prohlídku v mém novém pokoji. Viděla jsem všechny spolubydlící, neboť oni chtěli vidět mě - nejlepší znamení! A pak si mě vybrali! Ideál to není, ale to asi za tyhle peníze v téhle oblasti nebude nikdy. Budu žít s Brity (alespoň zatím, Ben, pravý Londýňan - raritka, se možná bude již brzy stěhovat) a mám podepsanou smlouvu, která by pro český právní systém byl totální výsměch a to včetně toho kusu papíru, který má stvrzovat, že jsem zaplatila nehorázný deposit. Ale říkám si, že když to podepsali Britové, tak snad vědí, co dělají. 

Pak jsem šla šťastná na welcome drink s jedním kolegou. Bylo to fajn, konečně nějaká trochu známá duše. Bydlí ve stejné ulici a ukázal mi místní "bílé" podniky. Slavila jsem ten svůj nový pokoj, takže jsem si dala celkem do nosu. Jedu zpět do Blackheath, vystoupím z vlaku, nasadím autopilota a štráduju si to na pokoj, který je tak 5 minut chůze od nádraží. Bohužel autopilot tentokrát totálně selhal. Nalepila jsem se na jednu slečnu z vlaku, co šla mým směrem, protože ve dvou se to v noci lépe táhne. Co už ale můj autopilot nezaregistroval bylo, že slečna bydlí někde jinde než já. Než jsem si uvědomila, že jsem v jiné ulici, už jsem šla dobrých 10 minut. Zpět se mi nechtělo a moje matné vzpomínky mi naznačovaly, že jsem nejspíš zahnula o ulici dřív. GPS tentokrát nepomohla, protože jsem měla úplně vybitý mobil. Hm, tak to stočím doleva a musím tam hned být. No, ve skutečnosti jsem zahnula o ulici dál, takže jsem měla stočit doprava. Hezky jsem se prošla a na pokoj dorazila až tak o půl druhé ráno.  A řeknu vám, to na tomhle městě nenávidím zatím ze všeho nejvíc,  že je tak strašně snadné se ztratit nebo nastoupit do špatného vlaku jedoucího kdovíkam. Ale s tím se hádám musí občas počítat. Kor, když vám ten večer ten cider tak chutná.. a vlastně si za to můžete sami.. a stejně je to pokaždé děsný zoufalství... 

No, závěrem myslím, že to ve Whitechapelu nebude zas tak zlý. On si mě tam totiž nikdo moc nevšímá. Ten, kdo blbě čumí, jsem já. A musím říct, že mám pocit, že si celkem rychle zvykám. Dokonce jsem si už dovolila vyfotit ty ryby na trhu. Borough market to není, ale má to svoje kouzlo a asi si tam tu krevetu jednou koupím. A obecně se východní Londýn začíná zvedat, především díky hipsterům, kteří se hodně zdržují kolem Brick lane a Shoreditch, tam budu snad mít to svoje vysněný kafíčko a nedělní brunch a jsem tam za 20 minut pěšky. Takže jsem pozitivní. Ostatně, vždyť to, čeho jsem se bála nejvíc, mám už za sebou. A teď mám regulérní londýnskou dovolenou!

Vlastně docela dobrý, ne?

Jinak myslím, že jsem se do Londýna asi nejspíš zamilovala. Zatím je to platonické, ale o to hezčí. Tedy je to vztah z mé strany trochu schizofrenní. Odpoledne ho bláznivě miluju, k večeru ho občas nenávidím (hlavně v neznámé ulici). Proto publikuji především ráno:) Ale pak mu stejně vždycky odpustím. A povídal mi jeden Jihoafričan, že po patnácti letech se tu cítí stále jako na líbánkách. Ale o tom zase jindy. 

Tak zase ahoj

Lucia


PS: Díky tomuhle příspěvku jsem objevila nový seriál. Natočen pod hlavičkou BBC, Ripper street, znáte? Doufám, že bude dost scary, abych se večer bála vyjít z domu:)))  Takže pokud máte rádi viktoriánskou Anglii, pak neváhejte, vypadá to zajímavě.

PS2: A abych totiž nekecala, když jsem tam byla už tak popáté, objevila jsem tam i tu britskou hezkou extramaličkou hipsterskou předraženou kavárničku. Takže super! Už jenom proto, že do práce to mám pěšky 20 minut a honosím se postcodem E1:) A snad budou ti spolubydlící fajn, opravdická samota totiž dokáže být sem tam dost nepříjemná.

Jak bych byla bývala krutopřísně hustá..

Název tohohle poněkud delšího příspěvku jsem vymyslela už v letadle. Měl vypovídat o tom, jak je pro Středoevropana strašně snadné se sbalit a odjet do jiného EU státu, především pak v kontextu s dnešními uprchlíky, kteří do svého nového domova jdou po vlastních nohou, číhá na ně kupa nástrah a především je nikdo nezval. Oproti tomu si jedna Češka nastoupí do letadla, její největší boj je o to, které tričko si vezme, a s kterým se bude muset rozloučit, na hranici ukáže jakousi knížečku, která stvrzuje její evropsko-křesťanskou morálku a hupky dupky do postýlky, kterou si s dostatečným předstihem zarezervovala díky těm internetům a moderní technologii. Chvála bohu za ni. A uprchlíci jsou kontext, který je třeba vnímat a připomínat si ho, aby člověka osvobodil od nánosu kulturního balastu - tedy věcí a situací, ve kterých by průměrný Evropan měl nejspíš trochu trpět.  A teď mělo přijít trochu sluníčkových řečí o tom, jak je vlastně všechno jednoduché a jak bych byla bývala krutopřísně hustá ještě před třeba dvěma roky, kdy Evropou ještě neprocházela dálnice běženců a že vlastně jelikož nemám žádné fyzické překážky, což je pravda, tak jediné překážky jsou v mojí hlavě a ty musí přece každý umět racionálně překonat. Jenže pak jsem z toho letadla vystoupila. A salva pocitů, které mě zasáhly, vlastně už před nástupem do něj, a které jsem se nejspíš snažila utlumit právě skrze výše zmíněnou racionalizaci, odsunula utrpení běženců na druhou.. nebo spíš desátou.. kolej. Tedy ne hned, hezky postupně. Ale vezmeme to postupně.

Ráno jsem dobalila všechny věci, oblíkla se a vyrazila s K. na letiště. Loučení smutné, jak už to u loučení bývá. Pasová kontrola, poslední zamávání, zahnutí za roh, nikdo, ale vůbec nikdo blízký v dohledu a mě polilo horko. Zmocnila se mě tak silná úzkost, že se těžko popisuje. Já, jenom já, jedu do 8mil města! Myslím, že až tam mi skutečně došlo, do čeho jsem se to právě pustila. Naštěstí v tu chvíli zavolala kamarádka a dřív než jsem stačila propuknout v hysterický pláč, který by mi pokryl tváře černými struhami smutku, rozuměj rozpatlanou řasenkou, jsem se uklidnila. Trapně jsem si před nástupem do letadla připomínala film Wild s Reese Witherspoon a jak ona přece úplně sama se štábem v zádech zvládla projít tou divočinou. Tak já přece zvládnu Londýn. Pak jsem taky přemýšlela nad uprchlíky a taky jsem si přečetla článek v British Airways magazínu Highlife o Donu Pedrovi, který imigroval do Miami v roce 1962 po revoluci na Kubě. A jak to měl hrozně těžké jako všichni Kubánci, kteří tam onehdy odcestovali. U pokojů k pronájmu visely cedule "No pets, no Cubans". Btw v Miami najdete místo, kterému se říká Little Havana, prý je to super (zase ten marketing). A taky mi K. při loučení řekl, že musím být silná. A já budu! Nejsem Syřan ani Kubánec. Jsem přece Evropan! A můžu se kdykoliv vrátit, odkud jsem přišla. 

Takže jsem se uklidnila, plná elánu vystoupila z letadla a běžela si pro kufr. Až tam jsem zjistila, že ten kufr je těžkej jako prase! (Na letiště jsem ho já totiž netlačila). A že venku je sluníčko a teplíčko. A já mám místo kufru dobře živený sele, na zádech další kousek, notes v ruce a na sobě ten zpropadenej zimní kabát, kolem krku šálu a v kapse čepici. Aby toho nebylo málo, ještě jsem si nutně musela v ručičce nést ten děsně tlustý časopis o designu, co měli v Praze u gatu zadara, neboť je fakt zajímavý a jsou v něm moc hezký obrázky. A než jsem s tím kufrem, batohem, v kabátě, v šále (kousek vedle mě stála u pasové kontroly holka v letních šatech a svetříku!) doplazila do haly, kde jsem se mohla převléknout,  byla jsem totálně zpocená a moje snaha okouzlit hned první den celý Londýn přišla totálně vniveč! No nic, svlékla jsem, co se dalo, přezula se a vyrazila na metro. Celkem bez problému jsem vše našla, cedule jasné, v pohodě si koupila Oyster, nabila na 10 liber, to musí dneska přece stačit, a vyrazila do centra. 

Plán byl jasný. Co nejdříve ukořistit UK simkartu, abych mohla zavolat nějaké Jane kvůli strašně levnému pokoji asi tak 10 minut od práce. Podle výsledku buď hodit kufry do úschovny, nebo se jet podívat na pokoj. Předem jsem si to všechno vygooglila, of course, lehce jsem si popletla ulice a s kufrem se natahala trochu víc, než by bylo nutné, ale simka byla, prohlídka na večer domluvena a kufry v úschovně. Další kroky vedly do Argosu, což je místní krám s elektrem. Potřebovala jsem konvertor do zásuvky, neboť Britové mají prostě jiné zásuvky. Než jsem odjela, tak jsem si samozřejmě zjistila, že je to něco jako plug converter adapter, nebo prostě tak něco, ale očekávala jsem, že to bude ten člověk v elektru dobře vědět, základní věc, s tím se musí setkávat furt. No, přijdu tam. Jdu k pokladně, tam ženská a s nějakým nejspíš rusko-ukrajinským přízvukem mi povídá: "Did you do a research?". Cože? Až po chvíli jsem pochopila. V místnosti byla řada tabletů, v kterých jste si měli najít zboží, které chcete, objednat ho, přistoupit k pokladně a pronést kouzelné slovíčko, které označuje vaši objednávku, a jediný úkol osoby za kasou je donést zboží. K tomu totiž zřejmě nepotřebujete vůbec žádnou inteligenci. Hm, ok. Vytahuji kabel a snažím se ji vysvětlit, co potřebuji. Ona mi furt říká, že musím dělat research. Tak dělám to, co už jsem dělala v Čechách, jako ten debil zkouším všechny kombinace converter+ plug+ electric+ whateverholyshitjesus...až se k něčemu jmeném travel něco, už zas nevím co, dopracujeme. Říkám ji, že to chci nejdřív vidět, jestli je to skutečně ono. Ona že to nejde, že to musím zaplatit, že to nemůže rozdělat, ale že když to nebude ono, tak to můžu hned vrátit. No. Tak to samozřejmě byl převodník z UK do EU, ne z EU do UK, takže to nebylo ono. Tak ji to vracím, ona mi vrací peníze, čas utíká a jdeme dělat další research. Pak už se ale naštěstí trefíme a já vítězoslavně odcházím se schopností nabíjet mobil, notebook, fenovat si vlasy a tak. 

Střih! Pret a Manger, capuccino na stole. Ouu jeeee.. Jsem hustá a těžce nad věcí! To zvládnu! Jdu se porozhlédnout kolem a udělat pár fotek. Po padesáti metrech mě osloví borec, Brit, a snaží se mi udat nejvíc nejlepší den s mojí kamarádkou v jejich salónu - šampaňský, pedikůra, make-up, hairstyle a focení jak z fashion magazínu. Jsem zvědavá, přece "fotím", tak ho nechám mluvit, abych se dozvěděla něco o "konkurenci". A taky konečně s někým hovořím, všichni jsou tak přátelští, to je skvělé, on je tak milý. 50 liber, no to ses zbláznil, teď jsem se přistěhovala. "Výborná nabídka, takové štěstí hned první den, to se nestává". Nechci být nevrlá hned po příjezdu, nechci být ten nedůvěřivý Čecháček a chci si povídat. 30 liber? Ne, nepřichází v úvahu. Je k nezastavení, každé moje "ne" přináší další záplavu argumentů. Koupila jsem ten jeho zpropadenej den za 20 liber po asi půl hodině přemlouvání. A to ani nemám kamarádku, kterou bych tam vzala, a vlastně to vůbec nechci! No to jsem debil!!! Nesmím si povídat s cizími lidmi na ulici! Nesmím si povídat s cizími lidmi na ulici! Abych se za sebe nemusela stydět! 

No dobře, co už, holt jsem trochu emočně rozhozená, nakoupím něco k jídlu a vyrážím na vlak ke Garrymu. Vlak chytám, jedu, super. Na místě je to trochu do kopce a já jsem unavená. Ke všemu mě ještě čeká ta prohlídka, kam mi cesta zabere 45 minut a mám to jen tak tak, když stihnu check-in hned po šesté. Hledám ten dům, nemůžu to najít. Volám Garrymu, nebere mi to. Volám podruhé, píšu sms, volám ještě asi třikrát, nebere. Tahám ten blbej kufr od dveří ke dveřím a hledám ten barák. Najdu barák, aspoň něco. Garry stále nebere telefon. Panikařím, děsně panikařím, ale stále jednám. Najdu dům, vylezu do asi třetího patra, klepu. Ticho. Uaaaaaaaaa. Zvoním, zvoním podruhé. Kroky! Slyším kroky! Díky, díky, díky! Garry otvírá dveře, je skoro půl sedmé. Byl ve sprše a neslyšel telefon. Ne zrovna takticky ho trochu kárám hned u dveří, on kárá mě, poněvadž očekával, že během dne zavolám. Já očekávala check-in v šest. Holt špatná komunikace, jak už to tak bývá. Odhodila jsem ten příšernej kufr, prohodila s Garrym pár slov, naházela do sebe něco k jídlu a ještě totálně vyklepaná, za tmy, jsem si to zamířila na prohlídku. 

Cesta vlakem naštěstí jenom s jedním přestupem. Piece of cake přece! No, to bych ale nesměla omylem nastoupit do blbýho vlaku, který mě odvezl zpátky, odkud jsem přijela ke Garrymu. A to jsem se na nástupišti ptala. No, asi chápete, že po zážitku s Garrym, v první den v Londýně a za tmy úplně nechcete ještě nastoupit do vlaku a tam zjistit, že nevíte, kam jede.  Zase chvíle zoufalství. Naštěstí máme technologie! Citymapper, skvěla nejlepší aplikace, která vám v Londýně najde cestu odkudkoliv kamkoliv. Když jsem zjistila, kam že to vlastně jedu, byla jsem schopná odvodit, že musím změnit cílovou stanici a jít tam z druhé strany. Nacvakat do appky a šup, jednoduše metrem za pár minut. Pak ještě pár minut s gps a mapou a jsem tam. Pokoj chci! Ale paní si mě nevybrala, jak mi dneska sdělila, měla tam samozřejmě davy lidí za ty prachy a krásný kutloch. Zpět už jsem jela podle původně naplánované trasy. Musela jsem si dobít Oyster, protože s tou cestou navíc mi to nakonec samozřejmě nestačilo. Přijela jsem na pokoj, zničená a trochu v depresi. K. mi po telefonu trochu zvednul náladu. Ostatně, až na pár drobných karambolů to všechno krásně klaplo a vlastně to byl vcelku úspěšný první den. Tak ještě že máme ty internety a já vám to můžu povyprávět, člověk se pak cítí maličko více doma. 

No nic, je tu nový den. Je zamračený. Ale to nevadí, mám deštník. Jdu domlouvat další prohlídky a doufat, že brzy najdu místečko, kde bych se mohla aspoň maličko příjemně zabydlet. Vždyť jsem vlastně v pohodě, "No pets, No Czechs" jsem ještě nikde neviděla. Ale je to krásný rým!

Tak ahoj!

Lucia

PS: Časem doházím i nějaké opravdové fotky. Zatím jenom instagramuju, protože na postproces není čas.

Jak nacpat život do 23 kilogramů

No dobře, je to o něco více, protože mám ještě tašku na laptop a zavazadlo do kabiny, které může mít rovněž 23kg, ale s jeho rozměry by v tom musely být zlaté cihly, abyste toho využili. Ty já bohužel nemám. Takže do příručního zavazadla můžu dát tak maximálně elektroniku, bez které mám pocit, že se neobejdu - foťák, fén, žehlička na vlasy, kuchyňská váha a ponorný mixér. Ano, čtete dobře, vezu váhu a mixér a nestydím se za to! Myš jde do tašky k počítači, samozřejmě, tyto dnešní 'neodmyslitelnosti' mají i u aerolinek bezplatné právo na vlastní neoddiskutovatelný prostor (což je mnohdy větší prostor, než jaký nabízejí londýnští domovníci). Když tedy nepočítám laptop tašku a příručák s proprietami, které nebudou fungovat v britských zásuvkách, zbývá mi jeden 23kg kufr. Ano, mohla jsem si dokoupit další.. a další.. a další.. až 10! Ale hádám budu mít co dělat s jedním vzhledem k tomu, že od příjezdu do check-inu u Garryho mám krásných 6 hodin! A taky naštěstí máme poštu, která doufám bude dělat to, co má - tedy posílat zásilky z bodu A až do bodu B.  Takže zadní vrátka jsou na světě. Což mi v dnešní upršené ráno stejně nebrání v depresi ohledně počtu bot, které si chci vzít, ohledně počtu svetrů, triček a halenek, sportovního vybavení, šál a čepic a prostě úplně všeho pod sluncem, protože až tady přijdete na to, že 23 kg je sakra málo pro celý váš život! A že i když si tedy vezmete jenom dvoje leginy na cvičení - krátké a dlouhé, jenom dvoje funkční trička, dvoje obyč trička, sportovní podprsenky dvě, softshell bunda jedna, softshell kalhoty jedny, jedna mikina.. ještě dýchám, ok, to půjde.. tak ale taky potřebujete boty outdoor, boty běžecký a boty do fitka... a to už se tam prostě nevejde.. AU! Beru běžecký, i když to bude možná chyba, protože jsou nejvíc promokavé. Ale ve fitkových se běhá blbě a hádám, že letos už na žádný větší outdoor výlet nepojedu. (Ale až pojedu! To bude fajné!) Tolik ukázka z jednoho okruhu věcí - sport. Teď si zkuste představit práci. Anooo, je to výživný (podzimní boty, zimní boty, kozačky)!! Na druhou stranu musím říct, že k pracovním věcem nechovám tak vřelý vztah jako ke svým sportovním věcem a s přehledem se většiny vzdám. Neboť jedu kam? Na Oxford street! Takže až bude mít kufr 25kg, z kola ven půjdou nejspíš nějaký formální věci a aspoň bude výmluva pro ten nezřízený shopping! Ale ani to samozřejmě není překážka v tom, abych jela v tom nejtěžším svetru, zimním kabátu, s šálou a v čepici a v těch těžkých kozačkách, které až přijedu, tak přezuji, protože tam přece nebudu běhat 6 hodin v podpatkách! (A zatímco to tu píši, tak si zcela zřetelně uvědomuji trapnost svého počínání a chvála bohu, že nejím řízky, protože jinak bych je příští úterý ve tři odpoledne tlačila uprostřed Trafalgar Square.) A další kapitola jsou foťácký věci. Stativ beru, doufám, i když je teda hrozně težký. Co blesk? Deštník? Odrazka? No nevim. Asi někdy příště.. fňuk.. Ale upřimně, kdy já jsem naposledy něco z toho použila?

Jinak za týden touto dobou se doufám probudím po první noci u Garryho.  'Teď za týden' bude o hodinu méně než 'teď tady' a já budu doufám již mnohem klidnější a připravená zahájit lov na pěkný pokoj v pěkném sharu ve Whitechapelu. A co bude potom, to upřímně nemám nejmenší tušení. Je to poměrně zvláštní pocit. Netroufám si ani odhadovat, co budu dělat, jak se budu cítit, kde budu, s kým, pokud s někým. Prostě od 'teď příští týden' je můj život black box. Což je na jednu stranu docela dost strašidelný. Ale člověk je tvor zvídavý a tak je to zároveň docela dost vzrušující. A tyhle pocity se ve mě míchají a každou chvíli převládne nějaký jiný. Teď jsem chtěla vložit jeden speciální ilustrativní obrázek, ale stalo se, že jsem v uplynulém období nasbírala obrázků tolik, že ten jeden konkrétní je jak jehla v seně. Místo toho jsem ale našla spoustu jiných, které znázorňují to samé, a tak je sem dám všechny, neboť umění není nikdy dost.
 

Karol Bak

Andrea Costantini

Pat Perry

Januz Miralles

A na závěr ještě jeden obrázek, který je tomu tak nějak nejblíž. Protože cítím, že až se tam někde vylodím, docela sama bez střechy nad hlavou, odhalím se zase jednou sama před sebou až na kost. A řeknu vám, strašně se na to těším!

John Crawford

Tak zatím ahoj!
Lucia