Jak jsem zjistila, že nejspíš opravdu nejsem realista... a svět byl ušetřen

Tak už ale fakt musím napsat tenhle příspěvek, protože v hlavě  mi toho za poslední dny uzrálo tolik, že už jsem nejspíš polovinu zapomněla. No jo, jenže když mě se chce nejvíc psát takhle při neděli odpoledne u kafíčka v kavárničce. A na to se můj super 3kilovej notes zrovna dvakrát nehodí.  Ježíšku? Lucinka se chce realizovat. Protože je jí to ještě furt málo, nenasyta! Black Friday is coming!! Nicméně i když jsem posledně slibovala pokračování tipů na londýnské výlety, tak to přesně se dnes konat nebude. Poněvadž dnes tu konečně zničíme ten můj pesimismus! Ok, ne úplně, zas tak si nefandím, ale minimálně s tím můžeme trochu pohnout.

Takže! Na počátku stály tyto strachy, řazeno chronologicky: 

1. Ubytování u Garryho bude příšerné a Garry bude totální psychopat. Pokud vůbec nějaký Garry existuje!

2. Nenajdu si včas bydlení. Skončím někde v parku. Budu muset platit hotel, který budu shánět na poslední chvíli a pojedu tam v noci přes celý Londýn a budu na pokoji bydlet s dalšími dvanácti lidmi, kterým nebudu moci věřit, takže budu muset chodit do práce s tím obřím kufrem a krosnou každý den, přes celý Londýn, abych nepřišla o těch svých 23kg žití, a v práci si budou myslet, že jsem debil nebo bezdomovec a potajmu přespávám na záchodcích. Nebo si pokoj najdu, ale bude příšerně drahý, bude příšerně daleko, příšerně ošklivý, v příšerných podmínkách a co hůř s příšernými spolubydlícími. A to nemluvím o čtvrti. 

3. Když tohle všechno přežiji, tak přijdu do práce, kde budu mít místo ve škaredý kopce, moje šéfová bude těžce nepříjemná a nikdo v týmu se se mnou nebude bavit. Déjà vu?

4. A ke všemu nebudu vůbec nikomu rozumět a nebudu umět vůbec nic říct, protože si nějakým zázrakem nevšimli, že neumím anglicky.

5. Dojdou peníze a nebudu mít co jíst, co si obléct, takže budu až do první výplaty před Vánoci nosit furt dokola těch mých 23kg - ženy chápou, že to není mnoho - a vybírat odpadkový koš u místního Mekáče.

SečtenoAPodtrženo: Budu děsně sama, bez přátel, které si tu nikdy nenajdu, protože budu bydlet v blbý čtvrti, s blbýma spolubydlícíma, budu mít blbý kolegy a když už konečně potkám někoho normálního, tak mu nebudu umět říct, jak skvělá vlastně jsem. OMG, moje hlava je příšerný místo! Peklo na zemi, to vám říkám! A věřte, bylo tam toho ještě víc. Měla jsem totiž spoustu času promyslet, co všechno se může pos*at a co všechno mě může zabít. Třeba auta na přechodu, každodenní hrozba, já si asi nezvyknu dívat se doprava!?

A co se tedy opravdu stalo? 

1. Garry existuje! Sice se sprchuje v dost nevhodnou dobu, teď se ukáže, kdo to tady vlastně čte, ale není to psychopat a pronajímá cena/výkon moc fajn pokojík na moc hezkém místě.

2. Pokoj jsem našla po třech dnech. Je hezký. Má svoje mouchy, ale to člověk zjistí většinou až na místě a naštěstí to není nic neřešitelného. Spolubydlící jsou .. no nejsou žádná katastrofa. A byla bych bývala tady byla ještě před pár dny mnohem pozitivnější. Ale v neděli jsem se dozvěděla, že se oba v půlce prosince stěhují pryč. Takže ze spolubydlících mít zatím přátelé nebudu. Což mě upřimně docela štve a byla bych radši, aby to zabalili rovnou, abych nemusela ztrácet čas se vztahy, jejichž poločas rozpadu jsou dva týdny. A to nepočítám fakt, že se mi sem noví lidé nastěhují 5 dní předtím, než odletím na 14 dní pryč, a nemůžu si zamknout pokoj. Démoni v mojí hlavě ožívají, už mám totiž víc než 23kg věcí!  Ovšem už se mi ozvalo docela dost lidí. Jsem pozitivní, myslím, že to půjde docela rychle a že se mi podaří vybrat ještě lepší spolubydlící, než mám teď, a všechno bude nejvíc nejlepší a příští březen už třeba budu mít první ne úplně plytký vztah. 

3. Kanceláře jsou děsné cool, stylový a designový. A St. Katharine docks, u kterých jsou, je nádherné místo, který rozhodně stojí za návštěvu, pokud budete u Tower Bridge a budete toužit po chvilce klidu. A teď s vánoční výzdobou je to prostě děsně krásný. 

St. Katharine docks, skvělé místo pro polední procházku

I přes jeden obří open space se cítím daleko komfortněji než v minulé práci. Možná jednoduše proto, že na sebe nejsme tak nahačmaní a mám jaksi "svůj prostor". Máme několik coffee machines, které umí capuccino, latté, dvojité presso a pozor: horkou čokoládu! A všechno je to zadarmo! Omluva všem, kdo nejsou moji bývalí kolegové, za tento výčet kávových nápojů. Interní vtípek. A to vážně nejlepší? Ti lidé! Moje šéfová je naprosto skvělá. Vlastně všichni jsou skvělý, je tam sranda a vytvářejí něco, čemu se skutečně dá říkat tým. Všichni jsou jeho členové a všichni mají svoji roli a všichni jsou stejně hodnotné lidské bytosti, ke kterým se přistupuje s respektem, které mají právo se učit, dělat chyby, zajdou si společně na oběd a v pátek po práci na drink. A já jsem prostě jak Alenka v říši divů a ještě furt čekám, jestli na mě odněkud někdo nevyskočí a neřekne: "Tak dobrý, nasaď si sluchátka, mlč, pracuj, nesměj se a neexistuj".  A radši vám nebudu říkat, kolik hodin teď pracuji. Málo! Jo, já vím, to přijde, už byl přesčas, však to známe. Ale víte co? Já ho tady dělám daleko radši! A teď se snad neurazili moji drazí bývalí z DP oddělení. Vy jste samozřejmě taky super tým, ale upřimně, vy to máte snazší, vy jste nehierarchický kolektiv. Ale udělat funkční tým v rámci hierarchie? A teď se ukažte;) Né, já vím, že statistici jsou duše čisté a neodklání se od čísílek ke společensko - mocenským rošádám.

Tak tady to je!

Oběd a víno od šéfa, Red velvet cake od Beckie

Kanceláře jsou na můj vkus dostatečné vzdušné.. i když samozřejmě méně než vstupní hala;)

4. Moje dorozumívací schopnosti jsou mnohem lepší, než jsem předpovídala. Tedy.. jak se to vezme. Rozumím v práci, rozumím, co mám dělat, dokážu specifikovat problém atd., když na mě mluví jeden člověk. Protože ve chvíli, kdy se tady ty všechny akcenty začnou bavit mezi sebou, házet vtípky, přehrávat a tak prostě normálně se bavit, tak pak nevím vůbec ale vůbec nic. Nejspíš jsem si už stihla udělat brutální trapas, když jsem v hospodě všem cpala, že jeden z přítomných má fakt šílený akcent, kterému vůbec nerozumím. Ba co hůř, já se k tomu stihla v průběhu večera několikrát vrátit a dokonce jsem začala říkat slova s tím, že je určitě vysloví takhle a napodobovala jsem ho. A on má chudák nejspíš vadu řeči. Furt doufám, že ne, ale asi jo. Minimálně dle toho, jak se na mě nehezky kouká, když se potkáme. No jo, já ho chápu. Ale já to fakt nemyslela zle, že jo. Já jsem jenom Debil!  Třeba mu to jednou vysvětlím, až budou mé vyjadřovací schopnosti na vyšší než předškolní úrovni.

5. Dle všeho bych měla dostat výplatu již tento měsíc, to by bylo úplně nejvíc nejlepší!

SečtenoAPodtrženo: Všechno je mnohem lepší, než jaké byly nejčernější scénáře. Upřímně řečeno myslím, že v rámci možností jsem tak v 90 % spokojenosti. Vlastně.. vlastně asi i 95 %. Všechno vyšlo, všechno šlape, lidi jsou fajn, město je překrásný, pokoj je prostorný. Nejvíc teď trpím vlastní neschopností se skutečně dobře vyjádřit. Věděla jsem, že to přijde. A je to těžký, protože bych toho chtěla tolik říct, aniž bych u toho sama sebe dezinterpretovala. A že se toho dopouštím neustále, ať už proto, že v rychlosti zblbnu gramatiku, nebo že neznám vhodné fráze, slovní zásobu, že mluvím děsně pomalu, tak snad radši ani nemluvím, že jsem se sakra měla lépe učit. A víc mluvit, protože psát a mluvit, to je prostě nebe a dudy! Ale! Pár dní zpět jsem poslouchala písničku, už jsem ji slyšela mnohokrát, ale nikdy jsem opravdu neposlouchala slova. A dnes to přišlo. "Neposlouchala" jsem, jako vždycky, ale já to slyšela! Já tomu rozuměla, aniž bych se na to jakkoliv soustředila. Jako když v ČR běží televize a vy něco děláte, vaříte nebo tak něco, vlastně neposloucháte a stejně zhruba víte, co se tam děje. Tak a tohle se mi stalo a ta píseň je s těmi slovy asi tak milionkrát víc skvělá!

 

Víte, on se tu člověk naučí racionálně přesvědčit o vlastní spokojenosti.  Když mi Ben řekl, že se stěhují, byla jsem z toho docela dost špatná. Ta potřeba po aspoň trochu ustálených vztazích je poměrně značná, alespoň v tuto chvíli, takže prvotní reakce byla, řekněme, emotivní. Ale celkem rychle, na moje poměry, jsem z emoce přešla do racionalizace, napsala inzerát a především BYLA POZITIVNÍ. Protože tady není prostor pro špatnou náladu. Tady není žádná alternativa. Žádná idea, ke které by bylo možné vzhlížet. Žádné plány. Tady je tady a teď. Žádné až, když, potom. Ne. Tady a teď. A tady a teď můžeš buď trpět, nebo být spokojený s tím, co máš. A jelikož toho moc nemám,  tak si aspoň volím být spokojená (a taky nemám co ztratit, že jo). Vem to čert! Všechno bude dobré.  A když ne, tak to holt budu muset chvíli řešit a bude to dobré o trochu později. Tak či onak, dokud budu schopná pro to něco dělat, dokud budu jednat, dokud nerezignuji, bude to dobré.  A mít strach dopředu, to tomu fakt nepomůže.

A abych byla úplně upřimná. Ono to zní takhle poměrně snadno a lehce, to se to řekne. Ale ono se to hůře dělá, věřte, něco už o tom vím (hodiny a hodiny hyperreflexe). Ale víte, kdy se to dělá dobře? Když není jiná možnost. Protože tady se pod vlivem jediné špatné myšlenky můžete řetězově sesunout do pěkně nedobré nálady. A když se vám to stane, dáte si příště sakra pozor na to, abyste sami sobě tyhle pocity pokud možno už nedovolili. Protože bez záchranné sítě, kterou máme doma, a která nás nikdy nepustí úplně dolů, do neznáma a nebezpečí, nikdy nepoznáte, jak moc tam dolů vlastně nechcete.  Takže když přežijete první týdny, vylezete z té díry mnohem silnější. A taky to nevlastnění, a vlastně i ta absence jakéhokoliv vztahu, který je vždy v nějaké formě svazující, to je prostě opravdická svoboda a strašlivě silný fyzický pocit. Podobá se to staženému hrdlu, trochu jako když se snažíte zadržet přicházející pláč (muži prominou, muži nepláčou), ale jsou to slzy štěstí! A vy chcete tančit v tom nehorázném anglickém větru s vlasy zacuchanými do obřího dredu a je vám prostě dobře. Když vám zrovna není fakt mizerně;) Takže tak. A já teď budu doufat, že ve mě tenhle pocit svobody a schopnosti se postarat o vlastní existenci a spokojenost zakoření.. pořádně hluboko.. Protože čím méně se bojíte, tím více žijete.  V sobotu jsem třeba přišla o skvělý zážitek, protože jsem se bála výkřiku na twitteru.. Ale vážně, strach je zcela v pořádku, chrání nás, vždy je třeba vzít rizika v úvahu. Ale je na nás, jak se k němu postavíme a zda se jím necháme ochromit.... And if you don't have a date, celebrate!

Zatím,

Lucia