Jak je důležité umět se pozorně dívat..

Není to vždycky jenom veselé, asi by nebylo fér, kdybych se tu tak tvářila. A možná je mi jenom smutno a mám potřebu to vyventilovat, i když si pravděpodobně budu za pár dní říkat, že jsem nemusela. Víte.. ono to vážně není zas tak těžké. Už jsem potkala spoustu lidí, jejichž začátky tady byly mnohem, mnohem horší. Já mám práci, kde bydlet, jsem v tomhle úžasným městě.. a stejně mi občas vůbec není do smíchu. A nejméně se směji , když procházím malebnými uličkami Soho, které už se obalily do vánoční výzdoby. A já zbožňuji Vánoce.. nebo spíše jejich stín.. ty vzpomínky z dětství, co se s každým dalším prožitým dnem zdají být více a více pouhým snem. Ozvěny pocitů vyčkávání, nedočkavosti, ozvěna zeleného zvonečku s mramorovou glazurou, prskavky na stromku, mihotající se světlo svíček, smích, radost, sdílení, pes pletoucí se pod nohama, tříposchoďový tác na cukroví se zlatým lemováním, hraní her, co se zrovna rozbalily.. bezpečí.. sounáležitost.. jediný možný svět.. sdílení.. a ty uličky v Soho jsou tak nádherný.. a výlohy krámků ještě hezčí a z pekáren to voní jako nikdy.. a lidé se spolu smějí a radují.. a sdílí.. a všechno je to pro mě tak strašně zbytečné a nepatřičné..  a já jsem jen stínem.. 

A pak jsou místa, která sdílet nepotřebujete, ta tu mám nejradši. Třeba galerie. Já osobně nepotřebuji nikoho, aby sdílel moje nadšení pro Reniho tahy štětcem. Tam je člověk rád sám. Tam se to hodí. Tam se to dokonce vyžaduje, být sám ve stavu tiché kontemplace. A že naštěstí je místní sbírka umění tak skvělá, že se do takového stavu není těžké dostat. Můžete hledět proti proudu lidských dějin až přesně do okamžiku, kdy se čas zastavil. Až přesně do chvíle, kdy starci v zahradě naléhají na  Susannu a šediny se jim blyští ve vlasech a čela mají pokryté hlubokými vráskami a nehnutě naléhají celá ta staletí ve své naprosté tiché oddanosti, vytrhnutí z plynutí, a Susanna navždy vystrašená s tím slzavým leskem v očích. Ale to se musí vidět, to pouhá reprodukce nezachytí. Protože když se člověk snaží a dívá se pozorně, uvidí v těch jejích očích i naději.. Že v těch starých hlavách zbývá ještě trocha laskavosti.. My víme, že ne.. Ale dokud je naděje.. tak se člověk může těšit, že se třeba jednou ve vánočním Soho bude cítit nadmíru spokojeně. A toho patosu už je snad víc než dost.. 

Susannah and the Elders, Guido Reni, c 1620 – 1625, Oil on Canvas, 118 x 113 cm, National Gallery, London