Jak jsem zjistila, že nejspíš opravdu nejsem realista... a svět byl ušetřen

Tak už ale fakt musím napsat tenhle příspěvek, protože v hlavě  mi toho za poslední dny uzrálo tolik, že už jsem nejspíš polovinu zapomněla. No jo, jenže když mě se chce nejvíc psát takhle při neděli odpoledne u kafíčka v kavárničce. A na to se můj super 3kilovej notes zrovna dvakrát nehodí.  Ježíšku? Lucinka se chce realizovat. Protože je jí to ještě furt málo, nenasyta! Black Friday is coming!! Nicméně i když jsem posledně slibovala pokračování tipů na londýnské výlety, tak to přesně se dnes konat nebude. Poněvadž dnes tu konečně zničíme ten můj pesimismus! Ok, ne úplně, zas tak si nefandím, ale minimálně s tím můžeme trochu pohnout.

Takže! Na počátku stály tyto strachy, řazeno chronologicky: 

1. Ubytování u Garryho bude příšerné a Garry bude totální psychopat. Pokud vůbec nějaký Garry existuje!

2. Nenajdu si včas bydlení. Skončím někde v parku. Budu muset platit hotel, který budu shánět na poslední chvíli a pojedu tam v noci přes celý Londýn a budu na pokoji bydlet s dalšími dvanácti lidmi, kterým nebudu moci věřit, takže budu muset chodit do práce s tím obřím kufrem a krosnou každý den, přes celý Londýn, abych nepřišla o těch svých 23kg žití, a v práci si budou myslet, že jsem debil nebo bezdomovec a potajmu přespávám na záchodcích. Nebo si pokoj najdu, ale bude příšerně drahý, bude příšerně daleko, příšerně ošklivý, v příšerných podmínkách a co hůř s příšernými spolubydlícími. A to nemluvím o čtvrti. 

3. Když tohle všechno přežiji, tak přijdu do práce, kde budu mít místo ve škaredý kopce, moje šéfová bude těžce nepříjemná a nikdo v týmu se se mnou nebude bavit. Déjà vu?

4. A ke všemu nebudu vůbec nikomu rozumět a nebudu umět vůbec nic říct, protože si nějakým zázrakem nevšimli, že neumím anglicky.

5. Dojdou peníze a nebudu mít co jíst, co si obléct, takže budu až do první výplaty před Vánoci nosit furt dokola těch mých 23kg - ženy chápou, že to není mnoho - a vybírat odpadkový koš u místního Mekáče.

SečtenoAPodtrženo: Budu děsně sama, bez přátel, které si tu nikdy nenajdu, protože budu bydlet v blbý čtvrti, s blbýma spolubydlícíma, budu mít blbý kolegy a když už konečně potkám někoho normálního, tak mu nebudu umět říct, jak skvělá vlastně jsem. OMG, moje hlava je příšerný místo! Peklo na zemi, to vám říkám! A věřte, bylo tam toho ještě víc. Měla jsem totiž spoustu času promyslet, co všechno se může pos*at a co všechno mě může zabít. Třeba auta na přechodu, každodenní hrozba, já si asi nezvyknu dívat se doprava!?

A co se tedy opravdu stalo? 

1. Garry existuje! Sice se sprchuje v dost nevhodnou dobu, teď se ukáže, kdo to tady vlastně čte, ale není to psychopat a pronajímá cena/výkon moc fajn pokojík na moc hezkém místě.

2. Pokoj jsem našla po třech dnech. Je hezký. Má svoje mouchy, ale to člověk zjistí většinou až na místě a naštěstí to není nic neřešitelného. Spolubydlící jsou .. no nejsou žádná katastrofa. A byla bych bývala tady byla ještě před pár dny mnohem pozitivnější. Ale v neděli jsem se dozvěděla, že se oba v půlce prosince stěhují pryč. Takže ze spolubydlících mít zatím přátelé nebudu. Což mě upřimně docela štve a byla bych radši, aby to zabalili rovnou, abych nemusela ztrácet čas se vztahy, jejichž poločas rozpadu jsou dva týdny. A to nepočítám fakt, že se mi sem noví lidé nastěhují 5 dní předtím, než odletím na 14 dní pryč, a nemůžu si zamknout pokoj. Démoni v mojí hlavě ožívají, už mám totiž víc než 23kg věcí!  Ovšem už se mi ozvalo docela dost lidí. Jsem pozitivní, myslím, že to půjde docela rychle a že se mi podaří vybrat ještě lepší spolubydlící, než mám teď, a všechno bude nejvíc nejlepší a příští březen už třeba budu mít první ne úplně plytký vztah. 

3. Kanceláře jsou děsné cool, stylový a designový. A St. Katharine docks, u kterých jsou, je nádherné místo, který rozhodně stojí za návštěvu, pokud budete u Tower Bridge a budete toužit po chvilce klidu. A teď s vánoční výzdobou je to prostě děsně krásný. 

St. Katharine docks, skvělé místo pro polední procházku

I přes jeden obří open space se cítím daleko komfortněji než v minulé práci. Možná jednoduše proto, že na sebe nejsme tak nahačmaní a mám jaksi "svůj prostor". Máme několik coffee machines, které umí capuccino, latté, dvojité presso a pozor: horkou čokoládu! A všechno je to zadarmo! Omluva všem, kdo nejsou moji bývalí kolegové, za tento výčet kávových nápojů. Interní vtípek. A to vážně nejlepší? Ti lidé! Moje šéfová je naprosto skvělá. Vlastně všichni jsou skvělý, je tam sranda a vytvářejí něco, čemu se skutečně dá říkat tým. Všichni jsou jeho členové a všichni mají svoji roli a všichni jsou stejně hodnotné lidské bytosti, ke kterým se přistupuje s respektem, které mají právo se učit, dělat chyby, zajdou si společně na oběd a v pátek po práci na drink. A já jsem prostě jak Alenka v říši divů a ještě furt čekám, jestli na mě odněkud někdo nevyskočí a neřekne: "Tak dobrý, nasaď si sluchátka, mlč, pracuj, nesměj se a neexistuj".  A radši vám nebudu říkat, kolik hodin teď pracuji. Málo! Jo, já vím, to přijde, už byl přesčas, však to známe. Ale víte co? Já ho tady dělám daleko radši! A teď se snad neurazili moji drazí bývalí z DP oddělení. Vy jste samozřejmě taky super tým, ale upřimně, vy to máte snazší, vy jste nehierarchický kolektiv. Ale udělat funkční tým v rámci hierarchie? A teď se ukažte;) Né, já vím, že statistici jsou duše čisté a neodklání se od čísílek ke společensko - mocenským rošádám.

Tak tady to je!

Oběd a víno od šéfa, Red velvet cake od Beckie

Kanceláře jsou na můj vkus dostatečné vzdušné.. i když samozřejmě méně než vstupní hala;)

4. Moje dorozumívací schopnosti jsou mnohem lepší, než jsem předpovídala. Tedy.. jak se to vezme. Rozumím v práci, rozumím, co mám dělat, dokážu specifikovat problém atd., když na mě mluví jeden člověk. Protože ve chvíli, kdy se tady ty všechny akcenty začnou bavit mezi sebou, házet vtípky, přehrávat a tak prostě normálně se bavit, tak pak nevím vůbec ale vůbec nic. Nejspíš jsem si už stihla udělat brutální trapas, když jsem v hospodě všem cpala, že jeden z přítomných má fakt šílený akcent, kterému vůbec nerozumím. Ba co hůř, já se k tomu stihla v průběhu večera několikrát vrátit a dokonce jsem začala říkat slova s tím, že je určitě vysloví takhle a napodobovala jsem ho. A on má chudák nejspíš vadu řeči. Furt doufám, že ne, ale asi jo. Minimálně dle toho, jak se na mě nehezky kouká, když se potkáme. No jo, já ho chápu. Ale já to fakt nemyslela zle, že jo. Já jsem jenom Debil!  Třeba mu to jednou vysvětlím, až budou mé vyjadřovací schopnosti na vyšší než předškolní úrovni.

5. Dle všeho bych měla dostat výplatu již tento měsíc, to by bylo úplně nejvíc nejlepší!

SečtenoAPodtrženo: Všechno je mnohem lepší, než jaké byly nejčernější scénáře. Upřímně řečeno myslím, že v rámci možností jsem tak v 90 % spokojenosti. Vlastně.. vlastně asi i 95 %. Všechno vyšlo, všechno šlape, lidi jsou fajn, město je překrásný, pokoj je prostorný. Nejvíc teď trpím vlastní neschopností se skutečně dobře vyjádřit. Věděla jsem, že to přijde. A je to těžký, protože bych toho chtěla tolik říct, aniž bych u toho sama sebe dezinterpretovala. A že se toho dopouštím neustále, ať už proto, že v rychlosti zblbnu gramatiku, nebo že neznám vhodné fráze, slovní zásobu, že mluvím děsně pomalu, tak snad radši ani nemluvím, že jsem se sakra měla lépe učit. A víc mluvit, protože psát a mluvit, to je prostě nebe a dudy! Ale! Pár dní zpět jsem poslouchala písničku, už jsem ji slyšela mnohokrát, ale nikdy jsem opravdu neposlouchala slova. A dnes to přišlo. "Neposlouchala" jsem, jako vždycky, ale já to slyšela! Já tomu rozuměla, aniž bych se na to jakkoliv soustředila. Jako když v ČR běží televize a vy něco děláte, vaříte nebo tak něco, vlastně neposloucháte a stejně zhruba víte, co se tam děje. Tak a tohle se mi stalo a ta píseň je s těmi slovy asi tak milionkrát víc skvělá!

 

Víte, on se tu člověk naučí racionálně přesvědčit o vlastní spokojenosti.  Když mi Ben řekl, že se stěhují, byla jsem z toho docela dost špatná. Ta potřeba po aspoň trochu ustálených vztazích je poměrně značná, alespoň v tuto chvíli, takže prvotní reakce byla, řekněme, emotivní. Ale celkem rychle, na moje poměry, jsem z emoce přešla do racionalizace, napsala inzerát a především BYLA POZITIVNÍ. Protože tady není prostor pro špatnou náladu. Tady není žádná alternativa. Žádná idea, ke které by bylo možné vzhlížet. Žádné plány. Tady je tady a teď. Žádné až, když, potom. Ne. Tady a teď. A tady a teď můžeš buď trpět, nebo být spokojený s tím, co máš. A jelikož toho moc nemám,  tak si aspoň volím být spokojená (a taky nemám co ztratit, že jo). Vem to čert! Všechno bude dobré.  A když ne, tak to holt budu muset chvíli řešit a bude to dobré o trochu později. Tak či onak, dokud budu schopná pro to něco dělat, dokud budu jednat, dokud nerezignuji, bude to dobré.  A mít strach dopředu, to tomu fakt nepomůže.

A abych byla úplně upřimná. Ono to zní takhle poměrně snadno a lehce, to se to řekne. Ale ono se to hůře dělá, věřte, něco už o tom vím (hodiny a hodiny hyperreflexe). Ale víte, kdy se to dělá dobře? Když není jiná možnost. Protože tady se pod vlivem jediné špatné myšlenky můžete řetězově sesunout do pěkně nedobré nálady. A když se vám to stane, dáte si příště sakra pozor na to, abyste sami sobě tyhle pocity pokud možno už nedovolili. Protože bez záchranné sítě, kterou máme doma, a která nás nikdy nepustí úplně dolů, do neznáma a nebezpečí, nikdy nepoznáte, jak moc tam dolů vlastně nechcete.  Takže když přežijete první týdny, vylezete z té díry mnohem silnější. A taky to nevlastnění, a vlastně i ta absence jakéhokoliv vztahu, který je vždy v nějaké formě svazující, to je prostě opravdická svoboda a strašlivě silný fyzický pocit. Podobá se to staženému hrdlu, trochu jako když se snažíte zadržet přicházející pláč (muži prominou, muži nepláčou), ale jsou to slzy štěstí! A vy chcete tančit v tom nehorázném anglickém větru s vlasy zacuchanými do obřího dredu a je vám prostě dobře. Když vám zrovna není fakt mizerně;) Takže tak. A já teď budu doufat, že ve mě tenhle pocit svobody a schopnosti se postarat o vlastní existenci a spokojenost zakoření.. pořádně hluboko.. Protože čím méně se bojíte, tím více žijete.  V sobotu jsem třeba přišla o skvělý zážitek, protože jsem se bála výkřiku na twitteru.. Ale vážně, strach je zcela v pořádku, chrání nás, vždy je třeba vzít rizika v úvahu. Ale je na nás, jak se k němu postavíme a zda se jím necháme ochromit.... And if you don't have a date, celebrate!

Zatím,

Lucia

Jak je důležité umět se pozorně dívat..

Není to vždycky jenom veselé, asi by nebylo fér, kdybych se tu tak tvářila. A možná je mi jenom smutno a mám potřebu to vyventilovat, i když si pravděpodobně budu za pár dní říkat, že jsem nemusela. Víte.. ono to vážně není zas tak těžké. Už jsem potkala spoustu lidí, jejichž začátky tady byly mnohem, mnohem horší. Já mám práci, kde bydlet, jsem v tomhle úžasným městě.. a stejně mi občas vůbec není do smíchu. A nejméně se směji , když procházím malebnými uličkami Soho, které už se obalily do vánoční výzdoby. A já zbožňuji Vánoce.. nebo spíše jejich stín.. ty vzpomínky z dětství, co se s každým dalším prožitým dnem zdají být více a více pouhým snem. Ozvěny pocitů vyčkávání, nedočkavosti, ozvěna zeleného zvonečku s mramorovou glazurou, prskavky na stromku, mihotající se světlo svíček, smích, radost, sdílení, pes pletoucí se pod nohama, tříposchoďový tác na cukroví se zlatým lemováním, hraní her, co se zrovna rozbalily.. bezpečí.. sounáležitost.. jediný možný svět.. sdílení.. a ty uličky v Soho jsou tak nádherný.. a výlohy krámků ještě hezčí a z pekáren to voní jako nikdy.. a lidé se spolu smějí a radují.. a sdílí.. a všechno je to pro mě tak strašně zbytečné a nepatřičné..  a já jsem jen stínem.. 

A pak jsou místa, která sdílet nepotřebujete, ta tu mám nejradši. Třeba galerie. Já osobně nepotřebuji nikoho, aby sdílel moje nadšení pro Reniho tahy štětcem. Tam je člověk rád sám. Tam se to hodí. Tam se to dokonce vyžaduje, být sám ve stavu tiché kontemplace. A že naštěstí je místní sbírka umění tak skvělá, že se do takového stavu není těžké dostat. Můžete hledět proti proudu lidských dějin až přesně do okamžiku, kdy se čas zastavil. Až přesně do chvíle, kdy starci v zahradě naléhají na  Susannu a šediny se jim blyští ve vlasech a čela mají pokryté hlubokými vráskami a nehnutě naléhají celá ta staletí ve své naprosté tiché oddanosti, vytrhnutí z plynutí, a Susanna navždy vystrašená s tím slzavým leskem v očích. Ale to se musí vidět, to pouhá reprodukce nezachytí. Protože když se člověk snaží a dívá se pozorně, uvidí v těch jejích očích i naději.. Že v těch starých hlavách zbývá ještě trocha laskavosti.. My víme, že ne.. Ale dokud je naděje.. tak se člověk může těšit, že se třeba jednou ve vánočním Soho bude cítit nadmíru spokojeně. A toho patosu už je snad víc než dost.. 

Susannah and the Elders, Guido Reni, c 1620 – 1625, Oil on Canvas, 118 x 113 cm, National Gallery, London

 

Jak na mě přišla "tvůrčí krize" po pěti příspěvcích.. ale jak se nenechám zastrašit..

Hned na začátku mi bylo trochu jasné, že míra potřeby sebevyjádření bude v záporné korelaci s mírou seberealizace ve světlech velkoměsta. No a taky že jo. Ale já se přece bez boje nevzdávám, překonávám odpor, zapínám Plíhala a píšu! A pár tipů na londýnské výlety nikdy neuškodí.

"Kopule" Peter Harrison Planetária

Takže, co se odehrávalo během mé londýnské dovolené? Zahájila jsem ji poněkud líně, neboť jsem byla trochu unavená z nočních ciderů a následného nechtěného pochodu po Blackheathu a Lewishamu.  Využila jsem toho a šla se porozhlédnout po Greenwichi, dokud jsem to měla půl hoďku pěšky a nechtělo se mi plahočit do centra. To, že se každý jezdí na Greenwich mrknout na nultý poledník, to asi není nic nového.  Já ho viděla jenom přes plot, jelikož jsem před výplatou odmítala zaplatit vstupné za falešnou čáru se skvělým marketingem. Kam se ale rozhodně chci vrátit, to je místní planetárium, protože tenhle marketing mě přesvědčil a určitě to bude skvělá podívaná.

Uaaaaa! Sem musim!

 A pak taky Greenwich park, ten je moc pěkný. Obzvlášť na podzim.

Thor, Les Miserables, Piráti a mnoho mnoho dalších..

Jestli zde ovšem budete a budete mít na tuhle část jižního Londýna málo času a navíc jste tak trochu konzervy jako já s vášní pro všechno velkolepé, nebo jste prostě jenom filmový fanda (a možná taky tak trochu ignorant), pak se nezdržujte na Greenwich Observatory a seběhněte dolů z kopce, kde přes silnici stojí Old Royal Naval College a Greenwich University a Trinity Conservatoire a nejspíš ještě nějaká další z těch bambiliónů vzdělávacích institucí, které jsou v Londýně. Každopádně tenhle komplex navrhnutý Christopherem Wrenem, Nicholasem Hawksmoorem a Johnem Vanbrughem na konci 17. století, původně jako Královská nemocnice pro námořníky, je naprosto úchvatný a Painted Hall od Sira Jamese Thornhilla je přenádherná. Ne nadarmo je přezdívaná Sixtinskou kaplí Spojeného království. 

Rozhodně se pak vydejte k řece podél Trinity konservatoře, protože tam nejspíš bude někdo zrovna cvičit - já chytla jeden krásný tenor a jedno smyčcové uskupení, řeknu vám, to místu dodá atmosféru! K řece si zajděte, protože jestli tu budete za odlivu, stojí za to se projít po břehu. Smrdí solí a lehce rybinou, válí se tu spousta mušlí, ale taky kostí kdejakých zvířat! Myslím, že jsem tam viděla žebro kosatky! (Ale s největší pravděpodobností bylo koňské) Dost možná byste tu ukořistili i nějaký archeologický nález. Řeknu vám, tady by se studovalo. Trochu jsem to těm kolemjdoucím študákům záviděla.. promiň, almo mater.. 

 

Definitivně kosatka!!!!

V sobotu jsem zatoužila po trošce té socializace a otevřela jsem Meet up. Jestli nevíte, co to je, slyšte, že je to naprosto výtečná aplikace, díky které můžete v Londýně (i v Praze, ale převažují zde cizinci - tedy je to na vaší preferenci;)) najít parťáky na prakticky cokoliv! Přihlásila jsem se snad do třiceti různých skupin od cestování do přírody, vaření, tančení, expats, kreativní kroužky a taky Cultureseekers, s kterými jsem v sobotu vyrazila do Museum of London. Chtěla jsem sice původně do galerie, ale tak když už jsem v Londýně, měla bych se něco dozvědět i o něm. Sraz byl nedaleko muzea a hned z kraje už se náhodně začala vytvářet tahle naše skupinka lidí, která zahrnovala jednoho Londýňana, Turkyni, Řekyni, Itala, Španělku, Francouzku, Němce, kluka z Hong Kongu, kluka napůl z JAR a napůl z Porta, kde si mimochodem pronajímá pořád byt, který je většinu roku prázdný (hip hip hurá). V hospodě jsme zkoukli rugby zápas JAR - Nový Zéland. Až na dva lidi všichni fandili Zélandu - borec z JAR a já, protože já fandila úplně všem!  A pak se pokračovalo dál a všichni byli strašně přátelští a já Londýn milovala a milovala jsem všechny ty lidi, které dává náhodně dohromady, a to až přesně do okamžiku, kdy jsem nastoupila do špatného vlaku a o půl jedné v noci zase stála na nádraží někde v pr*elákově. Naštěstí jsem tentokrát neměla vybitý mobil a ještě mi jelo něco zpět, což mi ovšem nebránilo v nenávidění celého širého světa. No, příště s nimi jdu do St. Paul's Cathedral (zase ten Wren a Hawksmoor) a mezitím si dám asi nějaký Urban walk po některé ze západních čtvrtí a možná lekci salzy. Město nekonečných možností!

V sobotu jsem ovšem byla rovněž na Borough Marketu kousek od London Bridge. OMG! Slíbila jsem sama sobě, že na tohle místo se musím vracet pravidelně. Protože byť je to předražený a narvaný, tak to má skvělou atmosféru, barvy, vůně, nálady a všechno tam musím ochutnat!!! Všechno ne, fish and chips si nechte, ale to pastrami, to musím příště mít! Tentokrát jsem zvolila etiopskou kuchyni a bylo to jak jinak než báječné. Pak jsem to ještě zajedla meringuem, u nás tomu říkáme pusinka, z francouzské pekárny a byla jsem v sedmém nebi (nebo spíš v hyperglykemickém šoku). 

V Borough najdete jídlo snad úplně odevšad!

Meringue

Už jsem se tam stihla i jednou vrátit. A tentokrát jsem ochutnala údajně nejlepší koblih na světě, nebo aspoň v Londýně, z Bread Ahead Bakery. No, jedno se mu musí nechat, je tam víc náplně než těsta. Měla jsem oříškový, příště zkusím classic vanilla, abych se skutečně ujistila. Ale nyní můžu prohlásit, že i když je na světě nejkrásnější, nejlepší teda není. Kdepak! Není zlato, co se třpití..

S politováním musím oznámit, že nemám vlastní fotku.. ale tak řekněte, copak se to dá jíst a navíc ještě fotit?!?!? Příště napravím!! Ale musela jsem vám to prostě ukázat!

No, nesmím se přepínat, takže pár dalších typů, kam se rozhodně v Londýně vydat, přijde v další části. I proto, že mě to třeba donutí napsat ještě něco. A taky proto, že to funguje jako skvělý deník. A třeba si budu chtít jednou vzpomenout, jaké to bylo na úplném začátku. A snad nebudu příště zdeptaná. Neboť již chodím do práce a humor mě zvolna opouští s každým slovem, kterému vůbec nerozumím, nebo bych mu byla bývala rozuměla, kdyby ho řekl někdo jiný než Brit;). Ale ne, dokud budu blonďatá a nebudu zvládat ani obsluhu výtahu, bude se vždy čemu zasmát. Ostatně ne jen tak někdo zvládne v první pracovní den vyjet do čtvrtého patra se dvěma přestupy. Ty technologie tady, člověk se má furt co učit.

Tak zatím!

Lucia 

PS: Nevíte někdo, co je to za žebro? Tyranosaurus? A kdyby to náhodou nebylo žebro, tak mi to neříkejte.. Chtěla bych ten život prožít s žebrem..