Po měsíci se dostávám opět
k nějakým těm řádkům, stíhám doufám ještě posledních pár lednových hodin, abych
si udělala čárku. Poděkujte nebo si stěžujte u těch pár dobráků, co mě
pravidelně čtou a mají potřebu mi zvedat sebevědomí vyprávěním o naprosté
skvostnosti mého psaní (ano, přesně takhle to říkají;)), především pak proto,
že nemají v práci u čeho prokrastinovat. A tak jsem zase usedla do další
kavárny-bistra, které jsem našla pár minut od baráku, pořádně hipsterké místo,
jak se na east sluší a patří, a popíjejíc flat white v pět večer se snažím
najít v hlavě alespoň jednu myšlenku, která by si zasloužila být černá na bílém
a ještě by ji chtěl někdo vlastně číst. A nějak nenacházím. Neboť s
přibývajícími dny a nejspíš i s novým rokem a novými rozhodnutími se cosi
změnilo. Nejspíš jsem se dostala do vrcholné fáze! A potřeba sebevyjádření
kulhá za potřebou něco skutečně dělat (třeba chlastat).
The Shard ze Sky Garden |
Vrcholnou fázi
definuji takto: Nacházíte se na jednom z nejúžasnějších míst světa. Už jste na
něm dost dlouho, abyste si vybudovali základní struktury. Tzn. že máte s kým
jít do kina a taky máte známého z Hong Kongu, který pro celou vaši
přistěhovaleckou bandu zarezervuje zaručeně dobrou čínskou restauraci na
blížící se čínský nový rok. S koncem zkušebky už jste celkem seznámení se svojí
novou prací a vlastně ji tak trochu milujete díky všem těm možnostem a výzvám,
které v ní spatřujete, a to i přesto, že jste již poznali největší blbečky na
patře. Celkem jste si zvykli na nové spolubydlící i na slabý tlak ve sprše.
Udržujete asi 30 konstantních vztahů na úrovni "známí" a jeden
hluboký a nejúžasnější vztah s nejlepším kamarádem. Znáte se tak dobře, že se
vždycky dobře zasmějete, vždycky se podpoříte a vždycky jste pro každou
špatnost. A když se někde něco podělá, kamarád vás vždycky pohladí a
řekne: "poor girl, shit happens". Občas vás za něco zkritizuje,
většinou i oprávněně, ale většinou vás prostě toleruje se všemi divnostmi. Má
čas vždycky, když potřebujete, a naopak vám dává všechnu volnost světa. Ten
kámoš jste totiž vy sami. A díky téhle nově se ustanovující se sociální síti
vašich známých se cítíte dostatečně bezpečně, abyste si mohli dovolit chovat se
NEBEZPEČNĚ. Yay! Protože teď jste ještě stále zodpovědní jenom té jedné jediné
osobě, sami sobě. Nikomu jinému - už a ještě - nic nedlužíte. A byl by hřích
tomuhle kámošovi na život a na smrt nedopřát trochu dobrodružství v lůně
velkoměsta. Popustíte uzdu fantazii a zapšklé morálce a sedíte ve fancy
třicátém prvním patře Shardu v příjemné společnosti, pijete koktejl ne moc sladký, lehce hořký, ne moc suchý a definitivně ne modrý (důrazně doporučuji podobné objednávky říkat barmanům, ne barmankám, chlapi vaří lépe.. a taky vám nedají jasně najevo, že jste úplní dementi) a shlížíte na svět s
pocitem maximální svobody.
V Shardu jsem samozřejmě neměla foťák |
A tak můžu přidat jenom kalkulačkové záchodové foto.. |
Netřeba si to ovšem
plést s upadající morálkou. Naopak. Jakožto maloměšťačka, střední třída, ve
stínu božské posmrtné křeče, jsem si za mladých let v rámci uchování své
vlastní podstaty vytvořila ideu těch zlých tam nahoře - nemorální lidé, kteří se
jenom neeticky baví (nevím proč se mi teď v hlavě vynořuje Rubensův Opilý
Silén), hloupí, bez podstaty - a taky těch dole - radši ani nebudu
specifikovat. S přibývajícím věkem a vzděláním jsem si samozřejmě začala
uvědomovat, jak pokrytecké smýšlení to je. A došla jsem k jednoduchému
přesvědčení. A totiž, chci-li něco soudit, přijmout či odvrhnout, nejdřív to
musím skutečně zažít, prožít a vlastnit. Jinak je to obyčejný výkřik a
nikdy si nemůžete být úplně jisti, kdo že to uvnitř vás vlastně křičí. Jestli
pak to není tamhleten skrčenec v rohu.. Takže poznávejme a jděme napříč celou
společností, je to ohromná zábava!
A tady pracuju :) |
St. Paul |
Ale víte jak to je. I tam v
oblacích jsem holka z malého města a žasnu, kam jsem se to sakra dostala. A
jsem pyšná. Na sebe a všechny náhody tohohle světa. A cítím se skvěle! A
otvírám dveře do dalších zákoutí lidských konstruktů, které mi do teď byly
naprosto neznámé. Poznávám jazyk, významy a perspektivy. A říkám si, kdo ví, co
se mnou bude a kým vším se člověk může stát. A víte co? Ono je mi to vlastně
úplně jedno. Věřím tomu kámošovi ve mě, že vždy udělá to nejlepší pro nás oba,
ať už nás to dostane kamkoliv. A vám všem, co se cítíte tak trochu zasekle ve
vlastní existenci, radím, seberte se a najděte věci, které jste vlastně nikdy
nehledali. A teď už vzhůru do 2016! Protože 2015 byl rok plný zážitků, tvrdé
práce a především těžkých rozhodnutí. A teď ty koláče!
Zatím,
Lucia
PS: Až budete v Londýně, rozhodně si s předstihem zarezervuje návštěvu Sky Garden. A jestli budete mít štěstí a bude místo, běžte tam na západ slunce.
PS: Až budete v Londýně, rozhodně si s předstihem zarezervuje návštěvu Sky Garden. A jestli budete mít štěstí a bude místo, běžte tam na západ slunce.
0 komentářů:
Okomentovat