Jak jsem si nadělila severní Itálii II.

Druhý den ráno, poté, co jsem otevřela okenici (zbožňuji ty jejich okenice, dopřejí vám absolutní tmu, jenom to vstávání na budík je pak trochu kruté), jsem s radostí zjistila, že venku je modro! Vyrazili jsme tedy na obhlídku města. Naše bytná nám poradila, že nahoře ze zámku je krásný výhled na město. Nasadili jsme tedy směr zámek, cestou dali ranní kávu s mlékem a brioche a už si to pádili. V tuto chvíli už jsem začala značně pociťovat radost z toho, jak skvěle jsem si zabalila, neboť jsem strávila celý den s batohem na zádech a ono se to neproneslo! Byla jsem na sebe hrdá, umím cestovat na lehko! Každopádně to mašírujeme na zámek, chystáme se do prvních schodů, když v ten moment se proti nám vyřítí běžec. A hned za ním další a další... a další, desítky, stovky a tisíce běžců. Konečně si všímám těch cedulí hlásících dnešní Verona maraton. Abyste tomu rozuměli. Podle G. je Verona malé kouzelné městečko. Většinou prázdné a pohádkové. Tak prázdné skutečně nebylo. Nebylo to ani Piccadilly, ale cílová rovinka s obří nafukovací bránou hned vedle kolosea, to je prostě pech. Na druhou stranu, kdo to má! 

Výhled ze zámku

Verona je každopádně skutečně kouzelná. I narvaná zpocenými maratonci. Piazza Ebre je jedno z nejhezčích náměstí, které jsem viděla. Není náhodou, že centrum města je památka UNESCO. Můžete zde najít spoustu dochovaných římských památek. A samozřejmě také Juliin balkón, který přetéká turisty. Když už nic, alespoň vybrali dobový dům. Oželela jsem zamávání do kamery na balkóně a za ušetřených 10 éček si radši dala aperitivo (to se dá i před obědem!).   

 

Piazza Ebre

Pak už jsme to tedy zamířili na koloseum. Velkolepá krásně dochovaná stavba, kde se stále pořádají společenské akce - koncerty, divadla atd. To už začalo lehce poprchávat a já i přes déšť měla potřebu sehnat mi opalovací krém, neboť jsem se ve Venice tak trochu za ten jeden den spálila. A bylo to oněch osudných pár minut zdržení před pozdním obědem, které mi nadělily kroupy přímo do hlavy. Strhla se totiž bouře nevídaná. Slejvák, jaký jsem už dlouho neviděla, a ano, kroupy. Zapomněla jsem rovněž nasadit batohu pláštěnku, tak mi to všechno tak trochu zvlhlo. Nejhorší věta ever! Tolik ke slunné italské dovolené.

 Totálně promoklí jsme doběhli do pizzérie, nalili do sebe víno, dali si excelentní pizzu a pak už nás spěšně vyhazovali, protože siesta, vážení. Tady se prostě odpoledne zavírá a na večeři před sedmou vážně nechoďte, nikdo tam nebude. Běžte raději na aperitivo. Poslední prohlídka centra, už bez deště, poslední sklenička Aperol Spritz, já vím, co si teď už nejspíš říkáte, říkám si to taky, poslední pohled na dochovanou mozaiku. Mimochodem pokud budete ve Veroně u kostela Santa Anastasia vezměte to tou uličkou, tou maličkatou, po levé straně kostela. Dojdete k přenádherné římské vile s atriem, kterou jsme neminuli jenom náhodou díky milému místnímu.

Santa Anastasia

Přesně tam v rohu je ta ulička

  
A pak už šupky dupky na nádraží a rozloučení s G., který se vracel do Trieste do pracovního koloběhu, kdežto já jsem nasedla na rychlovlak do Florence, což je tady podle mě nejrychlejší a nejlevnější způsob dopravy. Z Verony do Florence ze dvě hodinky a 30 Euro, když bookujete s předstihem, parádička. 

Po příjezdu do Florence už bylo zase slunečno. Dorazila jsem po šesté v neděli večer, ale můj airbnb check-in byl až po deváté. Vyrazila jsem tedy do centra, abych stihla nějaké to světlo u Katedrály Santa Maria del Fiore. Cestou jsem narazila tady na toho obra!

 Je přenádherná! Velkolepá! Trochu mě překvapilo jak málo prostoru kolem ní je, je obklopena ostatními domy v poměrně těsné blízkosti. Ostatně celá Florence mě překvapila. Když jsem dle původního plánu sháněla ubytování přes couchsurfing, vyměnila jsem si pár řádků s jakýmsi Luigim. Neustále mě přesvědčoval, že do Florence musím rozhodně dorazit o víkendu kvůli nočnímu životu. Pro mě ovšem Florence byla vždy kolébkou umění. Chtěla jsem vidět Uffizi, dell'Accademia, architekturu, kapli Medicejských, Michelangela! Jakýpak noční život! Florence je přece hlavně o umění! Umělci totiž nejsou vůůůbec bohémové, že jo... Jak hořce jsem onu neděli večer litovala, že mám krosnu na zádech a musím se v devět cheknout na bytě. Neboť tenhle noční život vypadal skvěle! No dobře, všichni byli krásní, mladí a styloví, což bylo něco, co se mi do té krosny už nevešlo. Takže bych tam v těch růžových teniskách úplně nezapadala. Nicméně jsem se pár hodin potulovala centrem, pozorovala rozesmáté tváře v úzkých italských uličkách, poslouchala hudbu, vnímala atmosféru a bylo mi sakra dobře!

Jak jsem si nadělila severní Itálii I.

V květnu jsem vyrazila do Itálie díky pozvání od jednoho známého z Londýna. Londýn jsem opouštěla plná očekávání a nadšení. Slunce svítilo, vál lehký vánek, co se mi nořil do vlasů a jemně si s nimi pohrával. Letadlo bylo plné a vzlétlo do prosluněných oblak. Po dvou hodinách jsme přistávali. Už sestup naznačoval ne úplně veselé italské přivítání. Křídla se nořila do šedé neproniknutelné hmoty. Taková ta beztvará oblačnost, co přišla před dlouhým časem a ještě tu dlouhý čas bude. Po výstupu z letadla na mě čekal regulérní déšť. Takový ten český, ne britský, což znamená velké kapky vydávající velký zvuk, když se tříští o betonovou runway. Hned před letištěm na mě čekal Gianluca, nasedli jsme na autobus a do hodinky byli v upršeném ale nádherném Trieste. O městě bude řeč později, neboť skrze déšť jsem z něho ten první večer stejně moc neviděla. A rozpovídám se tak jenom o té hromadě jídla a pití, které jsme ten večer zakusili.

Po krátké procházce jsme skončili ve velice příjemném a trendy podniku na aperitivu. Aperitivo není jenom sklenka něčeho dobrého. Je to také něco malého na zub. Italové chodí na Aperitivo často po práci před večeří. Údajně má kořeny na jihu země, kde je přes den takové horko, že tlačit do sebe pastu nebo pizzu před západem slunce je prakticky nemožné. A tak vznikla tradice dát si něco malého na zahnání hladu a drink. Takže jsme si tedy dali nejprve aperitivo, přestože lilo jak z konve a nejtepleji také nebylo. Dostali jsme hráškové pyré, cosi podobné hummusu a kousek ryby v těstíčku. Všechno bylo skvělé. K pití jsem vyzkoušela dvě vína. Abych vám to řádně osvětlila. Trieste je město bílého vína a především Prosecca. Přesně zde totiž naleznete tuto vinařskou oblast. Ale není to jenom Prosecco. Severní Itálie nabízí i naprosto skvělou Franciacorta, což je šumivé víno z oblasti zhruba na půl cesty mezi Milánem a Veronou. Některými srovnávána s víny ze Champagne. No, musím říct, že Franciacorta, kterou jsem ochutnala ten večer, to bylo definitivně to nejlepší šumivé víno, které jsem kdy ochutnala! Po aperitivu už jsme zamířili na pozdní večeři. Jako předkrm šunky a sýry, hlavní chod risoto s mořskými plody a grilovaný mečoun. Ke každému chodu sklenička vína na doporučení sommeliéra, který nám vybral dva Tokaje. Restaurace to byla malá a útulná. Tedy ona to nebyla restaurace, ale trattoria. To je taková lepší restaurace, jejíž jídlo by mělo být z kvalitních lokálních surovin a opravdu uvařené od začátku až do konce, jaksi ryze domácí. Tomu samozřejmě odpovídá i cena. Za tu byste se najedli i v hezké londýnské restauraci. Ouch! Marně se snažím vzpomenout, jaký byl dezert. Ale ten večer jsem měla první pistáciovou zmrzlinu, tu první z těch asi tisíce kopečků, co jsem tam spořádala. Pak už jsme to zabalili, abychom ráno vstali. Čekala nás cesta do Venice. Předpověď počasí slibovala déšť a bouřky. Ale to je život. 

Trieste Piazza Unita d'Italia

Druhý den se skutečně mračilo na všechny strany. Vlak byl zpožděný, jako ostatně všechno v Itálii. G. mi při čekání vypráví, jak znechucen je byrokratickým aparátem a neefektivností Italů, kteří si před příchodem do práce zajdou nejdřív na kávu a "brioche", kde se jsou schopní zapovídat na hoodně dlouho, takže mají zpoždění hned od božího rána. Zajímavý italský fakt o kávě - Italové pijí kávu s mlékem pouze ráno. Po obědě už si může dát cappuccino jenom a jenom turista. Po obědě se totiž pije káva malá a černá. Pije se na baru, ve stoje. V Itálii se v kavárně nevysedává. V Itálii do sebe hodíte kávu v rychlosti. Pokud se nezakecáte. Takovéhle kafe-shots jsem se naučila praktikovat rychle, pravidelně a často. 5-6 krát denně jsem naběhla do kavárny a ze euro si poručila svou dávku energie! Hodně fajn věc. No takže jsme do sebe kopli kafe a čekali na zpožděný vlak. Průvodčí si dal nejspíš po ránu cappuccino. Během cesty se mračna začala protrhávat a když jsme dorazili do Venice, sem tam vykouklo i slunce. Po hodině nebyl na obloze ani mráček a díky té hrozivé předpovědi byla Venice dokonale prázdná! Tedy na poměry, které tam normálně panují. Což znamená, že tam bylo pořád mnohem více lidí než v Pardubicích na Třídě Míru, ale mnohem méně než v Londýně na Piccadilly Circus. A byla krásná! 

  Byla jsem tam na pár hodin před mnoha a mnoha lety. Času bylo onehdy málo, takže jsem neviděla ani San Marco. Ale tentokrát jsem to viděla. A je to nádhera! 

Padlo několik dalších pistáciových, samozřejmě. A pak taky trattoria na večeři. Předkrm hřebenatka, jako hlavní jídlo místní specialita - Spaghetti Noir - špagety se sépií, které jsou, jak správně tušíte, obalené v černé omáčce, což není nic jiného než sépií inkoust. Zní to trochu divně, ale je to Yummy a určitě vyzkoušejte. Dezert klasické tiramisu. 

 

Spaghetti Noir, hřebenatky, San Marco, Aperitivo a hraskove pyré, cappuccino se shotem čokolády jak ho podávají v Trieste na Piazza Unita d'Italia, ona božská nejlepší Friancacorta, tiramisu a první pistáciová.

Pak už jsme utíkali na vlak a ujížděli do Verony. Jediná mračna nad Venice způsobil můj operátor. Neboť v rámci mého tarifu bych měla mít v Itálii úplně stejné ceny jako v UK, včetně dat. Tak data samozřejmě nefungovala, takže jsem strávila asi 2,5 hodiny telefonáty na zákaznický servis. Rozchodili to až druhý den dopoledne po dalším telefonátu, kdy jsem se konečně dovolala na někoho schopného, kdo mě odnavigoval na správné nastavení telefonu. Každopádně když jsme večer dorazili do Verony, byla již tma a řádně pršelo. Našli jsme airbnb ubytování, dali nějaké drinky v místním baru a pak už tvrdě vytuhli po náročném dni. 

Věnováno dobromyslnému..

Jaksi se to stalo, že mi poslední dvě neděle přistály na mobilu dvě velmi významné zprávy. Jedna dobrá, ta přišla dříve, a jedna špatná, ta přišla dnes. A ačkoliv jsou zdánlivě rozdílné, mají mnoho a mnoho společného. Začněme tou dobrou.

Publikovala jsem článek v Sociologickém časopise. Jakožto druhý autor. Po třech letech od první verze. Jako předloha posloužila moje magisterská diplomová práce. Podařilo se mi trefit do vod, jejichž hladina se v dnešním diskurzu příliš nečeří. A možná to není ani tak dnešním diskurzem, neboť toto téma, téma smrti, no, řekněme, že lidé mají potřebu se mu vyhýbat. Ještě o to více, jedná-li se o smrt vlastní rukou. I já se dlouhá léta bála podívat smrti do tváře. Vyrovnat se s vlastní konečností (pokud nevěříte na věci po životě) může být značně náročné. Skutečně se může zdát, že ignorovat vlastní smrtelnost je nejlepší cesta životem. Nesouhlasím. Och ano, samozřejmě se mi na mé cestě nevyhnul nihilismus, hodiny, týdny, co to povídám, roky! přešlapování nad bezvýznamností lidského počínání. Absolutní ochromenost před otázkou Proč být? Co k tomu tedy zkusit přistoupit obráceně. Proč nebýt? Nejste-li schopni významně žít, jste schopni toto žití ukončit? Já ne. Můj pud po životě je silnější než cokoliv jiného. A tak jsem se i prostřednictvím mé diplomky po letech smířila s onou bezvýznamností, s tím směšně krátkým časem, jimž nás vesmírná náhoda obdarovala, a začla jsem život vnímat jako umění. Jako když stojíte v galerii před vaším oblíbeným obrazem, nebo jako když nasloucháte oblíbené písni! Nejdříve vnímáte celek, nechávate ho na sebe působit, nechávate ho udeřit na vaše emoce ať už jsou jakékoliv - cítite se smutně při baladě, chcete tančit na skočnou. A rozhodně té baladě nevyčítáte, že vás rozesmutnila! Poté přejdete do detailu. Vnímáte jednotlivé nástroje a hudební linky, vnímáte je všechny zvlášť, slyšíte i ten falešný půltón na zobcové flétně, a pak ty hlasy zase složíte dohromady a vnímáte proud hudby jako plynoucí řeku plnou ryb, které zakončí svou pouť společným Ram Pam Pam! A pak se rozhostí ticho.. Ticho bylo před písní, ticho je po písni.. Která nemá smyslu a přesto je nádherná.. a ticho je ohlušující... Proč o tom ale hovořím. Poté, co jsem se dozvěděla o mém publikovaném článku, se ve mě rozrezonovaly nebývale šťastné tóny. Naslouchala jsem jejich melodii až jsem pochopila, že to, co mě činí šťastnou, je jednouše fakt, že tohle švitoření neskončí spolu s Ram Pam Pam.. Že moje píseň bude pokračovat v uších ostatních.. Že možná toužím po věčnosti. Obvykle si na toto lidé pořizují potomstvo. 

Dnes jsem po probuzení nalezla v telefonu další zprávu. Strejda Milan zemřel. Měl už svůj věk a zdravíčko mu už uplně nepřálo. Strejda byl a ještě chvíli bude takový kmet naší rodiny na Šumavě. Alespoň v mých očích on byl vždy hlava velké rodiny žijící v těch pár vesničkách kolem. Pamatuji si jeho sedmdesátiny. Nikdy jsem netušila, jak početnou rodinu vlastně mám. Tolik lidí se sjelo popřát mu. Vždy jsem tam ráda jezdila, vše bylo takové tradiční, vztahy se zdály být tak nevypověditelné, i přes nutně se vždy objevující interní rozbroje. Ale tyto písně dohrávají. Strejdova píseň pokračuje právě v potomcích, jsem si jistá, že tu bude vyhrávat ještě dlouhá léta. Ale je to píseň pozměněná. Rodinná linka se oslabuje, děti utíkají do měst. Stará pravidla odcházejí, nahrazují je nová. A já jsem tady, v Londýně. Sedíc nevšímaje u jednoho stolu s totálními cizinci. Neznáme svá jména, ani nevnímáme naše tváře. Máme nasazená sluchátka a nasloucháme vlastní melodii. Jsme jenom odpersonalizovaná lidská těla, příliš mnoho lidských těl na příliš malém prostoru. A má rodina je tam, na Šumavě. Vypořádávají se s odcházející generací, generací pospolitou. Aby ji nahradila generace fragmentarizovaná, lhostejná, individualizovaná.. a osamělá. Mrzí mě, že ti můj dobromyslný nejspíš nebudu moci přijet říct sbohem.. Ale tu tvoji si občas zanotuji.. dokud taktéž neutichnu..