Jak jsem natěšená, co mi 2016 přinese..

Po měsíci se dostávám opět k nějakým těm řádkům, stíhám doufám ještě posledních pár lednových hodin, abych si udělala čárku. Poděkujte nebo si stěžujte u těch pár dobráků, co mě pravidelně čtou a mají potřebu mi zvedat sebevědomí vyprávěním o naprosté skvostnosti mého psaní (ano, přesně takhle to říkají;)), především pak proto, že nemají v práci u čeho prokrastinovat. A tak jsem zase usedla do další kavárny-bistra, které jsem našla pár minut od baráku, pořádně hipsterké místo, jak se na east sluší a patří, a popíjejíc flat white v pět večer se snažím najít v hlavě alespoň jednu myšlenku, která by si zasloužila být černá na bílém a ještě by ji chtěl někdo vlastně číst. A nějak nenacházím. Neboť s přibývajícími dny a nejspíš i s novým rokem a novými rozhodnutími se cosi změnilo. Nejspíš jsem se dostala do vrcholné fáze! A potřeba sebevyjádření kulhá za potřebou něco skutečně dělat (třeba chlastat).

The Shard ze Sky Garden

Vrcholnou fázi definuji takto: Nacházíte se na jednom z nejúžasnějších míst světa. Už jste na něm dost dlouho, abyste si vybudovali základní struktury. Tzn. že máte s kým jít do kina a taky máte známého z Hong Kongu, který pro celou vaši přistěhovaleckou bandu zarezervuje zaručeně dobrou čínskou restauraci na blížící se čínský nový rok. S koncem zkušebky už jste celkem seznámení se svojí novou prací a vlastně ji tak trochu milujete díky všem těm možnostem a výzvám, které v ní spatřujete, a to i přesto, že jste již poznali největší blbečky na patře. Celkem jste si zvykli na nové spolubydlící i na slabý tlak ve sprše. Udržujete asi 30 konstantních vztahů na úrovni "známí" a jeden hluboký a nejúžasnější vztah s nejlepším kamarádem. Znáte se tak dobře, že se vždycky dobře zasmějete, vždycky se podpoříte a vždycky jste pro každou špatnost. A když se někde něco podělá, kamarád vás vždycky pohladí a řekne: "poor girl, shit happens". Občas vás za něco zkritizuje, většinou i oprávněně, ale většinou vás prostě toleruje se všemi divnostmi. Má čas vždycky, když potřebujete, a naopak vám dává všechnu volnost světa. Ten kámoš jste totiž vy sami. A díky téhle nově se ustanovující se sociální síti vašich známých se cítíte dostatečně bezpečně, abyste si mohli dovolit chovat se NEBEZPEČNĚ. Yay! Protože teď jste ještě stále zodpovědní jenom té jedné jediné osobě, sami sobě. Nikomu jinému - už a ještě - nic nedlužíte. A byl by hřích tomuhle kámošovi na život a na smrt nedopřát trochu dobrodružství v lůně velkoměsta. Popustíte uzdu fantazii a zapšklé morálce a sedíte ve fancy třicátém prvním patře Shardu v příjemné společnosti, pijete koktejl ne moc sladký, lehce hořký, ne moc suchý a definitivně ne modrý (důrazně doporučuji podobné objednávky říkat barmanům, ne barmankám, chlapi vaří lépe.. a taky vám nedají jasně najevo, že jste úplní dementi) a shlížíte na svět s pocitem maximální svobody. 

V Shardu jsem samozřejmě neměla foťák

A tak můžu přidat jenom kalkulačkové záchodové foto..

Netřeba si to ovšem plést s upadající morálkou. Naopak. Jakožto maloměšťačka, střední třída, ve stínu božské posmrtné křeče, jsem si za mladých let v rámci uchování své vlastní podstaty vytvořila ideu těch zlých tam nahoře - nemorální lidé, kteří se jenom neeticky baví (nevím proč se mi teď v hlavě vynořuje Rubensův Opilý Silén), hloupí, bez podstaty - a taky těch dole - radši ani nebudu specifikovat. S přibývajícím věkem a vzděláním jsem si samozřejmě začala uvědomovat, jak pokrytecké smýšlení to je. A došla jsem k jednoduchému přesvědčení. A totiž, chci-li něco soudit, přijmout či odvrhnout, nejdřív to musím skutečně zažít, prožít a vlastnit. Jinak je to obyčejný výkřik a nikdy si nemůžete být úplně jisti, kdo že to uvnitř vás vlastně křičí. Jestli pak to není tamhleten skrčenec v rohu.. Takže poznávejme a jděme napříč celou společností, je to ohromná zábava! 

A tady pracuju :)

St. Paul

Ale víte jak to je. I tam v oblacích jsem holka z malého města a žasnu, kam jsem se to sakra dostala. A jsem pyšná. Na sebe a všechny náhody tohohle světa. A cítím se skvěle! A otvírám dveře do dalších zákoutí lidských konstruktů, které mi do teď byly naprosto neznámé. Poznávám jazyk, významy a perspektivy. A říkám si, kdo ví, co se mnou bude a kým vším se člověk může stát. A víte co? Ono je mi to vlastně úplně jedno. Věřím tomu kámošovi ve mě, že vždy udělá to nejlepší pro nás oba, ať už nás to dostane kamkoliv. A vám všem, co se cítíte tak trochu zasekle ve vlastní existenci, radím, seberte se a najděte věci, které jste vlastně nikdy nehledali. A teď už vzhůru do 2016! Protože 2015 byl rok plný zážitků, tvrdé práce a především těžkých rozhodnutí. A teď ty koláče!

Zatím,

Lucia

PS: Až budete v Londýně, rozhodně si s předstihem zarezervuje návštěvu Sky Garden. A jestli budete mít štěstí a bude místo, běžte tam na západ slunce.