Lucia in London

V Londýně je nejhezčí, že je tu vždycky, ale vždycky! co dělat. Vždycky najdete místo, které jste ještě neviděli, hospodu, v které jste ještě nejedli a kafe, které jste ještě nepili a taky vždycky najdete výstavu, která vás ohromí. A navíc je většina galerií a muzeí zadarmo, a galerií a muzeí je tady nekonečno, takže jestli nejste ignorant, máte co dělat i ten týden před výplatou.

Vydala jsem se tedy takhle jednou v sobotu odpoledne do Whitechapel Gallery, kterou mám pár minut od baráku a přitom jsem ji ještě nenavštívila, neboť čím blíž něco máte, tím více času si myslíte, že máte na to to prozkoumat. Až se jednoho dne stěhujete po šesti letech z města a zjistíte, že jste tu Vilu Tugendhat nějak nestihli. Ponaučena jsem se dokopala do Whitechapel Gallery již po 3 měsících pobytu (a ne, nehrála tam vůbec žádnou roli ta kocovina, kvůli které jsem si dál netroufla). Již dříve se ke mě dostalo, že je to nejspíš poměrně dobrá galerie. A tentokrát byly řeči pravdivý. Whitechapel je skvěla contemporary gallery a pokud budete v Londýně s jedním vyhrazeným odpolednem na contemporary, pak vás pěkně prosím, přeskočte Tate Modern, jeďte do Whitechapel Gallery!

Měla jsem štěstí, že zrovna začala nová výstava - Electronic Superhighway (2016-1966), která se snaží zachytit dopad počítače a internetu na společnost a umění a která mě tak zaujala, že se s vámi o pár kousků chci podělit. A co víc! Regulérně se s vámi podělit můžu, protože pár exponátu se nachází přímo na internetu! Celá výstava je podle mě famózní a mě osobně občas dostávala do pekelně nepříjemných pocitů. Je něco vysoce zajímavého a strašidelného na nelidských inteligentních bytostech, na hysterických lidských bytostech, na virtuálním světě..

První jsem vlezla do obrovské tmavé místnosti se čtyřmi plátny, na které se promítaly Harun Farocki's filmy Parallel I-IV. Až později jsem zjistila, že to vlastně vůbec není součást Superhighway, ale to vůbec nevadí. Farckiho filmy jsou vytvořeny z videoher a žena vypravěč naprosto klidným hlasem vypráví o jejich podivuhodných fyzikálních a sociálních zákonech poměrně sofistikovaným, řekněme až filosofickým, jazykem, což vytváří hodně zajímavou věc. Dozvídáme se tak například o oceánu, který je tvořen pouze povrchem, ale pod ním není voda a je to tak tedy jenom 2D textura dělící prostor v půli. Prostor, který končí tam, kde ho někdo přestal programovat. Kamera prochází jednotlivými povrchy, nabízí obrazy, které si zahrávají s naším pojetím reality. Forecki jednoduše nachází limity v hrách, snaží se je "rozbít", dostává tak například postavy do násilných situací, do smyček, v kterých jsou nucení rotovat navždy. A ten vážný hlas vytváří dojem, že tahle nerealita je reálná a strašlivě tragická.

"If she is threatened she must leave the store. When she is outside she must return to the store again. This tragic constellation reveals to the hero the limitations of human freedom of action" (Parallel IV, 7:35-9:00)

První tři jsou jenom ukázky. Parallel 4 se mi podařilo najít celý.

V další místnosti byly obrazy, pár instalací, jeden hologram, dvě menší tmavé místnůstky s promítanými videi = absolutní úlet. A uprostřed ležel na zemi totálně rozbitý počítač. Na polorozpadlém monitoru ležícím na boku běhala dvě videa za sebou, velice podobná, a bylo to i se zvukem, který se tou místností celkem nesl. Jedno z nich je tohle.

Jeden z filmů z tmavé mísntůstky, Reifying Desire 6. ÚLET!

Druhé patro bylo plné obrazovek a počítačů. Nových i totálně oldschool. Ale spíše to bylo hodně oldschool.

Už jste viděli video sculpture? Já jo, jmenuje se Internet dream. Hodně, hodně to blikalo.

Následovala řada monitorů, tentokrát jako umění propojení obrazu a zvuku. Připadala jsem si jako kdysi dávno, když jsem prvně objevila umění audiovisualizací ve Winampu:) Modří vědí!!